9. Když už nemůžeme věřit I.díl

14. února 2006 v 8:21 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
1. Bez víry jsme vyřízeni
Ano, musím vám rovnou říci: Když nemůžete věřit, pak se s životem vůbec vyrovnat nemůžete! Tady vám ani já neporadím. Nevěřícímu není pomoci. Chtěl bych vám vysvětlit, proč to tak je.
Máme klamnou představu, že Bůh je nějaká teologická poučka, myšlenka, přírodní síla nebo něco podobného. Přátelé, Bůh je osoba a skutečně existuje a naplňuje všechno ve všem. A když nemám pokoj s Bohem, když s ním nemám vyrovnané účty, ano, když nejsem Božím dítětem, žiji prostě mimo skutečnost. A to je nebezpečná věc.
Byla to velká chvíle v mém životě, když jsem jako mladý důstojník v první světové válce najednou pochopil: "Vždyť Bůh je tady!" Připadal jsem si jako někdo, kdo jede autem proti zdi. Předtím jsem také říkal: "Věřím v Pánaboha" a podobné hlouposti, ale nechápal jsem, že Bůh je skutečnost. A najednou jsem se srazil s Boží skutečností.
V Bibli je jeden dojemný žalm, kde se mluví o tom, že Bůh je tak skutečný, že mu člověk prostě nemůže utéci. Říká se tam: "Kdybych vstoupil na nebe, tam jsi ty." (Ž 139:8-10) Americký kosmonaut Glenn řekl, že jím otřáslo, když si uvědomil v raketě: Bůh je i tady! Kdybych se zahrabal do nejhlubší šachty - přes tisíc metrů hluboko - zase narazím na Boha! Žalmista říká: "Pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi." Když jsem před časem letěl do Kalifornie, dala mi manželka do kufru heslo z právě citovaného žalmu. A tak jsem četl: "Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejzazším moři, i tam by mne tvá ruka popadla." Bůh je veliká skutečnost!
A protože je Bůh tak velká skutečnost, nedá se žít beztrestně, jakoby nebyl. Když žiji, jakoby Bůh nebyl, a pohrdám jeho přikázáními - rozvracím manželství, lžu, nectím Boha, kradu, nevážím si rodičů, pak prostě žiji mimo skutečnost. A pak se opravdu nedovedu s životem vyrovnat! Jen se rozhlédněte po světě: lidé se skutečně s životem nevyrovnali, ani ti, co vydělávají moc peněz. Uvnitř jsou plni neklidu, v osobním životě ani v rodinách to neklape.
"Jak se tedy vyrovnat s životem, když už nemůžeme věřit?" Prostě se s životem nevyrovnáme! A už vůbec ne s umíráním. Za sto let tu už nikdo z nás nebude. Pak už všichni projdeme smrtí.
Když někdo říká: "Po smrti už nic není. Potom budeme jednoduše mrtví!", pak si rozvažte, zda chcete věřit raději sami sobě nebo Božímu slovu. Jak se vyrovnat se smrtí, když najednou pochopíme: "Teď si nic z toho, co jsem nahrabal, nemohu vzít s sebou!" Někdo si postavil domek, já ne, ale vy možná ano. Já mám zase rád pěkné knihy. A ze všech věcí a také lidí, které jsem měl rád, si nic a nikoho nemohu vzít s sebou. Na věčnost si bereme jen jedno: svoji vinu před Bohem. Představte si, že ležíte na smrtelné posteli a najednou si uvědomíte: "Všechno tu musím nechat - a před tvář živého a spravedlivého Boha se mnou jdou jen všechna má přestoupení a hříchy, kterých jsem se od mládí dopustil!" Jak chceme obstát na Božím soudu - bez víry v toho, který ospravedlňuje hříšníky? Budeme před ním stát!
Pán Ježíš, který je přece tak milosrdný, řekl: "Nebojte se těch, kteří vás mohou zabít" - já bych měl z takových lidí strach, ale on říká: "To jsou malé ryby, těch se nebojte! - ale raději se bojte toho, který může i tělo i duši zatratit v pekelném ohni" - a jako by mu běžel mráz po zádech, říká Ježíš ještě jednou - "Jistě, pravím, toho se bojte!" (Mat 10:28)
Před lety žil v Norsku profesor Hallesby. I já jsem se s ním stačil poznat. Úžasný člověk. Takový vážný, vážený, pravý Nor. A ten vedl jeden týden rozhlasové pobožnosti. Dovedu si představit, jak stojí před mikrofonem a říká: "Může se vám stát, že dnes večer půjdete klidně do postele a zítra ráno se probudíte v pekle! Chtěl bych vás varovat!" Byl z toho hrozný poprask, protože i Norové patří do kategorie "moderních lidí" - a ti dnes hrají opravdu fantastickou roli. Jeden novinář velkého časopisu z Osla napsal "Přece nejsme ve středověku! To už dál nejde! Jak se může taková moderní instituce jako rozhlas propůjčit k šíření takových nesmyslů!" A když napíše něco takového velký časopis, ty malé štěkají podle něho. A tak se v časopisech zvedla vlna protestů. Rozhlasová stanice požádala profesora Hallesbyho, aby věc uvedl na pravou míru. A tak znovu přistupuje k mikrofonu a říká: "Mám celou věc objasnit - a tak to udělám. Může se stát, že dnes večer půjdete klidně do postele a zítra ráno se probudíte v pekle. Chtěl bych vás varovat!" - To jste neviděli, jaký z toho byl poprask. Všichni norští biskupové byli dotázáni: "Je peklo, nebo není?" Zabýval se tím dokonce zpravodajský magazín "Der Spiegel" a napsal velký článek: "Norský spor o peklo" Necelý rok po tomto povyku jsem přednášel studentům v Oslu a večer jsem měl ještě několik veřejných přednášek. Začalo to tiskovou konferencí. V hotelu se shromáždili zástupci všech možných časopisů. A teď se stala zvláštní věc - po pravé ruce jsem měl novináře, který tehdy rozvířil onen spor, a po levé ruce profesora Hallesbyho jako zástupce evangelického tisku. A teď. Novinář na mne zaútočil otázkou: "Faráři Buschi, mám spor s prof. Hallesbym. Vy jste přece moderní člověk. Co říkáte, existuje peklo?" - "Jistě", odpověděl jsem, "samozřejmě, že existuje." - "Nechápu, jak můžete něco takového tvrdit?" odpověděl mi. "To vám rád vysvětlím," řekl jsem mu. "Věřím, že je peklo, protože to řekl sám Ježíš! A jeho slovu věřím stoprocentně, on věděl víc, než všichni chytří lidé!"
A Boží slovo říká: "Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli a ke známosti pravdy přišli." (1 Tim 2:3-4) Proto mluvíme o víře, protože Bůh nám ukázal cestu, jak můžeme šťastně žít a šťastně zemřít.
Jak se vyrovnat se životem, když už nemůžeme věřit? Jak mám obstát, když už nemůžu věřit? Pak se s životem nevyrovnáme!
Dovolte mi, abych to zdůvodnil ještě jinak. Představte si, že máte hezkou zlatou rybku. Jednoho dne si řeknete: "Ty můj chudáčku, musíš být pořád v té chladné vodě. Musím ti to nějak zpříjemnit." A tak ji vytáhnete z vody, utřete froté ručníkem a dáte ji do krásné zlaté klece. Nabídnete jí tu nejlepší potravu - nevím, co zlaté rybky žerou - mravenčí vajíčka nebo něco takového. A tak jí dáte ta nejkrásnější a nejtučnější mravenčí vajíčka a řeknete: "Tak, milá rybičko, máš krásnou zlatou klec, tady máš výborná mravenčí vajíčka, a ten výborný vzduch - no, teď se budeš mít!" A co na to zlatá rybka? Bude říkat: "Děkuji, děkuji" a mávat vděčně ploutvemi? Ne, to ne. Bude lapat po vzduchu a házet sebou jako divá. A kdyby mohla mluvit, křičela by: "Nechci tvoji zlatou klec, nechci tvoje vajíčka, já chci do svého živlu, chci do vody!" A podívejte se: naším živlem je živý Bůh, který stvořil nebe a zemi a také nás. Švýcarská hymna začíná slovy: "Z tebe život pramení". Naším živlem je Bůh. A kdybych dal své duši třeba zlatou klec - rozumíte, dnešní lidé si dopřejí všechno: zábavu, cestování, ta nejlepší jídla, dobrá vína, prostě všechno - pokud nemám pokoj s Bohem, plácá se moje duše jako ryba na suchu a křičí: "Vždyť já to všechno vlastně nechci. Chci do svého živlu, chci pokoj s Bohem!" Nebuďte k sobě přece tak krutí. Naše srdce v nás křičí, dokud nenajde pokoj v živém Bohu. Stejně jako ryba chce do svého živlu, tak chce naše duše k Bohu, který je naším živlem.
Jak se vyrovnáme se životem, když už nejsme schopni věřit? Tady vám mohu říci jen tolik - když nedovedeme věřit, jsme vyřízeni. Nedovedeme se vyrovnat ani se životem, ani se smrtí, ani s věčností. A když namítnete: "Vždyť lidem to v životě docela vychází", musím vám odpovědět: "Však to také podle toho vypadá!" Že ne? Třeba takový člověk jako Goethe - byl hezký, bohatý, chytrý, byl ministrem, zkrátka měl všechno - a ten řekl na konci svého života, že kdyby sečetl všechny chvíle, kdy cítil vnitřní uspokojení, nebyly by to dohromady ani tři dny. Tak neklidný! Ne, když nejsme sto věřit, nedokážeme si se životem poradit. To bylo první, co jsem vám musel říci. A teď přijde druhý bod.
2. Jde o to, abychom měli tu pravou víru
Rozhodně nejvíce záleží na tom, abychom měli tu pravou, zachraňující víru. Každý má svou víru. Když jsem byl jako mladý student doma u své matky, přišla ji navštívit jedna dáma. Matka právě nebyla doma, a tak jsem jí řekl: "Milostivá paní, matka není doma. Budete se muset spokojit s mou společností." - "To je hezké," řekla zdvořile. Když jsem jí nabídl židli, zeptala se mne: "A co vlastně děláte?" Odpověděl jsem: "Studuji teologii." - "Cože?!" zvolala, "teologii? Kdopak ještě dnes věří? To není možné!" A pak ta stará dáma - bylo to ve Frankfurtu, kde žil Goethe - vyrukovala se starým Goethem a pyšně prohlásila: "My máme Goethovu víru! Křesťanství je přece passé, to už je pryč!" Protože mi začalo být trapně a nechtěl jsem se se starou paní hádat, přešel jsem na jiné téma: "Milostivá paní, mohu se vás zeptat, jak se máte?" Najednou vám zaklepala na stůl a současně rychle řekla: "To se musí zaklepat! Na něco takového se přece neptáme!" Ptám se jí: "Promiňte, a proč klepete?" - "Aby to nepřineslo neštěstí!" odpověděla. "Tak!" konstatoval jsem. "Víru v živého Boha jste odhodila a věříte v nějaké zaklepání. No to je ohromné! To se vám povedla skvělá výměna!"
Tady jsem pochopil: každý má nějakou víru. Je jen otázka, zda má tu pravou, která zachraňuje. Dnešní doba říká: "Hlavně, že máme nějakou víru!" A to tedy znamená: "Já věřím v Pánaboha!" - "Já věřím v prozřetelnost!" - "Já věřím v přírodu!" - "Já věřím v osud!" Ne, ne, přátelé, hlavně jde o to, abych měl tu pravou víru, víru, která dává pokoj s Bohem a pokoj v srdci. Musím mít víru, která mne zachrání před peklem a kterou mohu cítit už teď, protože mi dává nový život. Jinak vám na ni kašlu. Hodně lidí věřilo v Německo, v konečné vítězství, ve Vůdce. A jak to dopadlo? Ještě vám nedošlo, že existuje falešná víra? Musím mít tu pravou, zachraňující víru!
Jedním slovem, ta pravá zachraňující víra je víra v Ježíše, Syna živého Boha. Víra v Ježíše Krista! Ne v nějakého zakladatele náboženství, těch je plno, ale v Ježíše Krista, Syna živého Boha.
Teď ale musím mluvit o tom, co na tom Ježíšovi vlastně je. V Bibli se vypráví podivuhodný příběh, který tuto zachraňující víru v Ježíše přímo demonstruje.
Vraťme se v duchu o dva tisíce roků zpět před jeruzalémskou bránu, na pahorek Golgotu, na popraviště. Nevšímejme si lidí, kteří tu křičí a hulákají! Nevšímejme si římských žoldneřů, kteří tady hlídají a hážou kostky o šaty odsouzených! Podívejte se nahoru: tam na prostředním kříži visí Syn Boží. Přibitý! Tvář má zakrvácenou od trnové koruny, kterou mu vrazili na hlavu. Tady visí Bůh. Po jeho pravé straně visí vrah. Je také ukřižován. A nalevo je druhý. A pak se setmí. Přichází smrt. Najednou začne jeden z těch vrahů křičet: "Poslyš, ty uprostřed, tys řekl, že jsi Syn Boží! Jestli je to pravda a nejsi lhář, sestup dolů a pomoz i mně!" Ach ano, to je pochopitelné. Ve smrtelných úzkostech řekne člověk i věci, které by jinak neřekl. A pak se hlásí ten druhý. Mluví přes Ježíše ke svému druhovi a říká: "Ještě ani teď se nebojíš Boha!" Ano, začíná to tím, že člověk pochopí, jak je Bůh svatý a hrozný. (Luk 23:32-40)
Když na naše města padaly bomby, byli lidé úplně bez sebe. Snad je to vina církve, že nebylo řečeno: Bůh může být hrozný. Bůh může člověka nechat na holičkách. "Ještě ani teď se nebojíš Boha?" Člověku se chce křičet v našich úřadech a kancelářích, kde jdou lidé pro pár stovek přes mrtvoly: "Ještě ani teď se nebojíte Boha!" Člověk by chtěl říci těm mladým, kteří žijí ve smilstvu: "Ani teď se nebojíte Boha! Jak si to vlastně představujete? Jste slepí?" Začíná to tím, že poznám, jak je Bůh svatý a hrozný.
A pak ten lotr a zločinec říká: "Nám to odsouzení patří právem, my si je opravdu zasloužili." To je to druhé, co vede k zachraňující víře: vyznává svoji vinu.
Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří mi říkali: "Já nemohu věřit!" Ptám se jich: "Už jste pochopili, že máte před Bohem vinu?" - "Ne, já jednám správně a nikoho se nebojím!" Tu jim odpovídám: "Dokud se budete tak obelhávat, nikdy ke světlu nepřijdete!" Nedávno jsem potkal jednoho člověka a ten mi také povídá: "Jednám správně a nikoho se nebojím!" Odpověděl jsem mu: "Gratuluji vám! To bych já říci nemohl. V mém životě ještě hodně věcí není v pořádku." Odpověděl mi: "Samozřejmě, když to berete tak do puntíku!" - "Ó ne", řekl jsem, "Bůh to tak bere. A vy neobelhávejte sám sebe!" Podívejte se, pravou zachraňující víru můžete získat teprve tehdy, až nazvete hřích hříchem, své nečisté sexuální vztahy smilstvem, svou manželskou nevěru nevěrou, až přestanete říkat své lži chytrost a označíte ji pravým jménem, až přestanete ospravedlňovat svoje sobectví a přiznáte si, že jste sami sobě bohem - a to je modlářství. To druhé, co mne přivede k zachraňující víře, je to, že svůj hřích konečně nazvu hříchem, půjdu před Boha a řeknu mu: "Pane, zasloužím si Tvůj soud!" Je příšerné, jak si dnešní doba namlouvá: "Všechno je v pořádku." Bůh nám tu masku jednou strhne!
A pak už lotr napravo nemluví přes Ježíše, ale říká Ježíši: "Tys přece neudělal nic špatného. Proč tady visíš?" A v tom pochopí: "Vždyť on tu visí pro mne. Tady snímá mou vinu!" A může už jen volat: "Pane, rozpomeň se na mne, ty Králi, až přijdeš do svého království." To je to třetí: lotr věří, že Ježíš ho může věčně zachránit, protože umírá za nás. A tu Ježíš říká: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji!"
Podívejte se, to je zachraňující víra. Musím pochopit Boží svatost, uznat svou ztracenost a poznat, že Ježíš, ten Ježíš, který za mne umřel na kříži, je moje jediná naděje. Bez této víry nedokážete jaksepatří žít. Ale s touto vírou v životě určitě obstojíte. Nic jiného vám nemohu říci.
Lidé mi už předhazovali: "Vy jste vyloženě jednostranný." Mohu jim odpovědět jenom tolik: "Promiňte, ale existuje pouze jedna cesta, jak obstát v životě, při umírání i na soudu: přijít jako hříšník k Ježíši, vyznat mu v pokání své hříchy a uvěřit:" - "Tu za mne proudí čistá krev, - smývá i moji vinu, hanbu. - A já to přijímám a věřím, - že Ježíš za mne mřel!"
Rád bych, abyste tuto jedinou větu už nikdy nezapomněli: "Ježíš za mne mřel!" A když ráno vstanete, mělo by vám v hlavě znít: "Ježíš za mne mřel!" A když budete v práci a shonu, vždycky si uvědomte: "Ježíš za mne mřel!" A pak se stane - takto Bůh dává svoji milost - že ho budete vzývat a řeknete: "Za mne! Smím tedy věřit!" V okamžiku, kdy toto pochopíte, stáváte se Božími dětmi. Ježíš říká: "Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude." (Jan 10:9)
Tak, a teď vám musím říci ještě to třetí, jde o to, že mi tolik lidí říká: "Ano, faráři Buschi, ale já právě tomu, co říkáte, nemůžu věřit. Když vás tak poslouchám, je to docela pěkné, ale právě tomu já nemůžu věřit." A na to teď musím odpovědět. Lidi, kteří tak mluví, bych chtěl rozdělit do čtyř skupin. Tak tedy:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama