8. Dá se s Bohem mluvit? I.díl

13. února 2006 v 7:58 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
Ve Švábsku se vypráví pěkná historka. Do švábské vesničky přijeli provazolezci, kteří chtěli mít večer představení. Už si postavili i konstrukci s dlouhým lanem uprostřed. Jde kolem maminka s malým dítětem. Dítě se ptá: "Mami, dá se po tom laně běhat?" Matka odpoví: "Ano, kdo to umí - může! Ale já to neumím!"
To je to první, co musím říci k našemu tématu:
1. Kdo to umí - může!
Ano, klidně můžeme - Bůh je přece tady! - když to umíme. A přece by mnozí z nás museli také říci: "Ale já to neumím!" Samozřejmě, s Bohem se dá mluvit! Když můžete mluvit třeba s panem Novákem, proč byste nemohli mluvit s živým Bohem? Je tady! Ale umíte to?
Jako dítě jsem se učil píseň: "Tam daleko v nebi, - kde jsou andělé, - milý Pán Bůh bydlí." Přitom jsem si říkal: "No, dobře, ale pak nemá cenu se modlit, nedokážu přece křičet tak nahlas, aby mne Bůh slyšel až tam daleko v nebi." A Rusové se posmívají: "Vypustili jsme do vesmíru sputnika. Kdyby tam byl Bůh, museli bychom ho potkat!"
Podívejte se, mnoho lidí se s tím nemůže vyrovnat a říkají: "Tak kde je vlastně Bůh?" - "Daleko v nebi!" - "Tam nahoře? Tak jak vysoko? Sto kilometrů? Tisíc?" Tady bych vám chtěl úplně jasně říci, že nikde v Bibli nestojí: "daleko v nebi." Je tam něco docela jiného. Bible o živém Bohu říká: "Kterýž není daleko od jednoho každého z nás." (Sk 17:27) A na jiném místě to vyjadřuje takto: "Zezadu i zepředu obklíčils mne." ( Ž 139:5) Tomu se dá porozumět jen tak, když pochopíme, že naše smysly dokážou vnímat jen trojrozměrný svět. Ale svět je větší. A Bůh je na dlaň od nás, ale v jiné dimenzi, v jiném rozměru. Když jste zhřešili, stál vedle - a mlčel. Jsou lidé, čtyřicetiletí nebo padesátiletí, kteří mu čtyřicet nebo padesát let hřešili do tváře - a on mlčí.
Samozřejmě, že můžeme mluvit s Bohem! Ale je to jako s tím provazolezcem: "Kdo to umí - může!" A přece by většina lidí dnes musela říci: "Ale já to nedovedu!" Buďte k sobě, prosím, naprosto upřímní. Kdo to umí - může. Ale my to neumíme!
Je to hrozivý příznak dnešní doby, že jsme ztratili schopnost modlit se, a tím i věřit. Slavný spisovatel Franz Werfel napsal román "Zpronevěřené nebe." Říká v něm větu, která mne pronásleduje stále, pokud mám co dělat s lidmi. Tato věta zní: "Příznakem moderní doby je metafyzické ohlupování lidí." "Metafyzickým" nazýváme to, co je věčné a také skutečné - ale co je právě v té jiné dimenzi. A metafyzické ohlupování lidí znamená, že lidé jsou tak dlouho ohlupováni rádiem, televizí, klepy, propagandou, ideologiemi, politikou, sousedy, nátlakem v továrnách, že už vůbec nejsou s to počítat s tím, že je tady Bůh a že s ním mohou mluvit. Dá se mluvit s Bohem? Dá, kdybychom nebyli ohlupováni staletými dějinami lidského ducha!
Jeden šestnáctiletý hoch mi vykládal otřesný zážitek. Musel narukovat na frontu. Bombardovali jejich baterii. Když po náletu vyšel jako první z krytu, našel venku muže s roztrženým břichem. Chtěl mu pomoci. Tu mu ten člověk říká: "Musím umřít. Mně už nemusíš pomáhat. Potřebuju jenom někoho, kdo by se se mnou modlil. Tak se modli, hochu!" - "Neumím se modlit," odpovídá mladík, "v Hitlerjugend jsem se naučil klít, ale ne modlit!" Běžel pro kapitána a říká: "Kapitáne, pojďte sem!" Kapitán si kleká k muži s roztrženým břichem a vyhřezlými střevy: "Co chceš, kamaráde?" - "Kapitáne, musím umřít. Pomodlete se se mnou!" - "Zatraceně," zvolá kapitán, "modlit se neumím!" Pak jde pro nadporučíka. A nakonec tu stojí všichni, jsou to muži, kteří dovedou vykládat každý sprostý vtip, kteří dovedou klít, kteří si o sobě myslí, jací jsou chlapi - ale ani jeden z nich se neumí modlit. Nezmohou se ani na jednoduchý Otčenáš. Ten hoch mi řekl: "Stál jsem tam a myslel si: 'Jestli se dostanu z této posrané války, ze všeho nejdřív zajdu někam, kde se naučím modlit. Nechtěl bych pojít tak bídně jako tento muž!'"
Podívejte se - a tak to s námi vypadá dnes. Vezměte si generální ředitele nebo dělníky. První jsou na modlení příliš chytří a druzí zase pod nátlakem volnomyšlenkářství. Už se neumíme modlit. A to je rozhodně moc velké neštěstí, které moudrý Franz Werfel nazývá "metafyzickým ohlupováním". Proto ta hrozná bezmocnost vůči každé katastrofě. Seděl jsem za války - bylo to v Essenu - v krytu s lidmi, kteří měli plnou hubu konečného vítězství, úžasného Vůdce a velkoněmecké říše, ale když padaly bomby, tak skučeli strachem. A my křesťané jsme se modlili a zpívali jim písně o Ježíši, aby to vydrželi. Oni sami už nebyli schopni se modlit. Ano, když se člověk neumí modlit, je to katastrofa!
Nedávno jsem stál s jedním chytrým a vzdělaným člověkem. Řekl mi se smíchem: "Modlitba nám stejně nepomůže kupředu, pane faráři!" - "Nemluvte tak hloupě!" okřikl jsem ho. "Proč?" ptal se zaraženě. "Protože mi připadáte jako beznohý, který tvrdí, že lyžování nemá smysl! On přece lyžovat nemůže!"
O lyžování se dá diskutovat, ale ne s beznohým. A to jsme celí my. Modlit se neumíme, ale klidně se postavíme a řekneme: "Modlit se? To je stejně úplně zbytečné!" Z mých slov cítíte, že v této věci jsem ztratil k německým mužům úctu. Má to své důvody, věřte mi. Čím jsme ubožejší, tím nafoukanější vedeme řeči. Rád bych vás přiměl k tomu, abyste se dnes večer ztišili a řekli: "Víš, Bože, modlit se je to nejmenší, co by měl křesťan umět! A já to neumím!"
Když vidím to ohlupování našeho ubohého národa, nezmocňuje se mne jenom hněv, ale také velká lítost: Podívejte se, velice mne trápí, když pomyslím na to, s jakou samozřejmostí církve pořád předstírají, že se lidé umějí modlit. Je to u vás také tak? Na vánoce přijdou do kostela i lidé, které tam celý rok nevidíte. A na vánočních bohoslužbách je nabito. Když farář řekne - a to mě právě hněte - "Modleme se!", tak všichni sepnou ruce a skloní hlavu. Když to vidím, křičel bych: "Nedělejte to! Ani desetina z vás se neumí modlit! Všichni to jenom předstíráte!" Nemám pravdu? Při oddavkách: "Modleme se!" Při pohřbech: "Modleme se!" A tak tam každý stojí, v ruce má klobouk, hledí do něho a myslí si, že se už pomodlil. A hned se to jde zapít. Když jsem byl na vojně, bylo to ještě před rokem 1915, dostali jsme rozkaz jít do kostela. Napřed dal rotmistr instrukce: "Potichu vejdete do lavic. Když budete v lavicích, zůstanete stát, sundáte přilbu a budete počítat pomalu do dvanácti. Potom sednout!" Lidé se dívali na vojáky a mysleli si: "Jak zbožně se modlí!" Ti zatím jenom počítali do dvanácti a pak si sedli. Jsem přesvědčen, že při oddavkách a pohřbech, když farář řekne: "Modleme se!" nepočítají lidé ani do těch dvanácti. Proto se mne zmocňuje lítost, když si pomyslím, že kdysi mohli lidé říci: "Modleme se!" - a pak se opravdu modlili a nic nepředstírali.
Víte, jak odešel na věčnost - světský člověk by řekl "zemřel" - David Livingstone, muž, který prozkoumal vnitřní Afriku, jeden z největších lidí, které svět znal, odvážný, vzdělaný a chytrý člověk? Byl právě na cestě v nitru Afriky. Doprovázeli ho jen jeho domorodí nosiči. Jednoho rána sbalili zavazadla a strhli stany. Jen Livingstonův stan ještě stojí. Neruší ho, protože vědí: ráno se modlí. Mluví se svým nebeským "Tuanem", se svým Bohem. Ale tentokrát to trvá nějak dlouho. Nakonec se vedoucí kolony nosičů dívá škvírou do stanu a vidí - Livingstone stále klečí na kolenou. Čekali ještě do poledne. Pak se konečně odvážili stan otevřít. Livingstone ještě klečel, ale jeho srdce už ztichlo.
Tento velký člověk znamenitého ducha zemřel při modlitbě, na kolenou. Tak odešel domů za svým Pánem. A nějaký nafoukanec řekne: "Modlit se nemá žádný smysl!" - místo toho, abychom v slzách řekli: "Já to už neumím!" Že se nestydíme!! Tento člověk to uměl. Zemřel na kolenou. My umíráme v nemocnici s injekcemi. Lékaři nás musí omámit, jinak bychom to nevydrželi. Livingstone injekce nepotřeboval. Mluvil s Bohem. A v rozmluvě s ním odešel na věčnost.
Jak je to s modlitbou v našich domácnostech? V domě mých rodičů - a bylo nás osm sourozenců - to bylo tak, že ráno před snídaní jsme se všichni sešli. Zazpívali jsme "V jitřní záři" nebo "Buď Pánu čest". Pak jsme si přečetli oddíl z Bible. Nakonec se otec pomodlil. To, že jsme se doma modlili, mne stále provázelo, i když jsem byl bezbožný. A když jsem odpadl od Boha a dal se jako mladý důstojník na špatnou cestu, modlitby mých rodičů byly jako lano, které mne táhlo zpět. Míváte ještě ranní pobožnosti? Vy muži, pokud jste správně nevedli své rodiny, Bůh od vás jednou vyžádá duše vašich žen a dětí! Jak to vypadá u vás ráno? Zpíváte nějakou píseň? Čtete si z Bible? Nedovedete se modlit? Co se stane, když vám naše malé děti řeknou? "Tati, pomodli se ráno s námi!"?
Stala se mi taková věc. Jeden význačný pán v Essenu mne prosil: "Přijďte ke mně na návštěvu!" Seděl tam se svou ženou a říká mi: "Víte, stalo se nám něco neuvěřitelného. Náš šestnáctiletý chlapec přišel z vašeho sdružení mládeže a ptá se: 'Proč se u nás nemodlíme?' Vysvětloval jsem mu, že to jsou všechno jen takové formulky, hlubší smysl to nemá! Ale syn se ptal dál: 'A tati, co si myslíš o Duchu svatém?' - 'Vůbec nic,' řekl jsem. Syn na to: 'To je právě neštěstí rodiny. Potřebujeme otce, který by se dovedl modlit za Ducha svatého!'" To mi vykládal ten člověk. Zeptal jsem se ho: "Podívejte, mám mu teď umýt hlavu, že byl na otce drzý?" Ale on mi odpověděl: "Ne, víte, myslím to tak, jestli měl chlapec pravdu, jde to se mnou s kopce!" Řekl jsem už jenom: "Váš chlapec měl pravdu! Jde to s vámi s kopce!" Řekl: "Ano, já se toho také bojím. Co mám dělat?"
Víte, ten člověk najednou pochopil: "Propásl jsem to nejdůležitější ve své rodině, zodpovědnost otce rodiny." Nestačí, že svoje děti živíte a šatíte. Otcové, vy máte mnohem větší zodpovědnost! Umíte se modlit?
Víte, dnešní lidé mi připadají jako - použiju příklad - Mezi námořníky se vykládá, že po sedmi světových oceánech prý straší loď, která je úplně opuštěná, ale přesto neztroskotá. A najednou se může stát, že ji potká nějaký parník. Uvidí ji a začne vysílat - ale loď neodpovídá. I my jsme takové strašidelné lodi. Bůh nám dává znamení. - "Hned láskou, hned utrpením - mluvíš ke mně, Pane, - abys připravil - pro sebe srdce mé." - Bůh nám dává signály událostmi a prožitky a především svým Slovem. A my mu nedovedeme odpovědět. Strašidelné lodi!
Když jsem o tom jednou mluvil, stalo se, že se jedno malé dítě, které bylo v tom shromáždění, potom ptalo své matky: "Proč ten pán na kazatelně tak nadává?" Doufám, že mne chápete, já nenadávám, ale často mi puká srdce nad tím, kam až jsme to dopracovali, jak inteligence, tak dělníci, muži i ženy, staří i mladí, celý náš ubohý národ. Neumíme už volat k Bohu, který je vedle nás!
Mnozí lidé si říkají "křesťané" nebo jsou takzvaně "Pro církev" - ale modlit se neumějí. Když navštěvuji domácnosti, vždycky se setkávám s lidmi, kteří mi říkají: "My jsme velice zbožní, pane faráři. Moje matka znala dokonce pana faráře Schulze. Znal jste ho? Ne? Znal velmi dobře mou matku." Odpovídám jim: "Když neznáte Ježíše, jdete do pekla i s vaším farářem Schulzem! Důležité je, jestli umíte vzývat jméno Pána Ježíše, jestli se umíte modlit!" Zeptejte se, prosím, sami sebe: "Umím se modlit? Modlím se?" - a sami si odpovězte.
Teď mi asi řeknete: "Přestaň už, raději nám řekni: jak se naučím modlit?" A tak se do toho pustím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama