6. Proč Bůh mlčí? II.díl

10. února 2006 v 7:50 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
3. Bůh neslyší, protože jsme se příliš vzdálili
Máme-li pocit, že Bůh mlčí, je docela možné, že jsme od něho příliš daleko!
Nedávno za mnou přišel mladý muž a říká: "Faráři Buschi, vy mne znervózňujete! Mluvíte pořád o Bohu. Jen vám přijdu do rány, už zase začínáte o Bohu. Já žádného nevidím, žádného neslyším. Kdepak mluví? Já nic neslyším!" Odpověděl jsem: "Mladý muži, znáte ten příběh o marnotratném synovi?" - "Tak přibližně," odpovídá. "Tak přibližně? Tak to ho neznáte vůbec. Víte co, já vám ten příběh, který vyprávěl sám Ježíš, povím. Bohatý statkář měl dva syny. Jeden z nich byl tak trochu lehkomyslný. Bylo mu doma těsno. Prostě mu to tam nevonělo. Jednoho dne povídá svému otci: 'Starý, dej mi můj podíl! A vyplať mi ho hned, chci do světa!' Otec mu ho dal a syn se vypravil do světa. A najednou o něm slyšíme: 'Promrhal svůj statek s nevěstkami.' Lze si to snadno představit, ve velkoměstě jste bez peněz zázračně rychle. Do toho - jako naschvál - přišel hlad a nezaměstnanost. Je v beznadějné situaci, protlouká se, jak se dá. Nakonec skončí u prasat. Prase bylo pro Židy nečisté. Být pasákem prasat bylo to nejhorší, co mohlo Žida potkat. Byl ale hlad, a proto byl rád, když mohl sviním z koryta sebrat trochu mláta a najíst se. Tam už nemohl hlas otce slyšet. Byl prostě od něj příliš daleko. Marnotratný syn mohl říci: 'Tady svého otce neslyším!' Jasně, přirozeně, že ho neslyšel!" - Dovolte mi, abych přidal pár slov, která už v Bibli nejsou, která jsem si vymyslel. Tu sedí uprchlík u svých prasat. Má šílený hlad. A tu obviňuje svého otce: 'Jak jen mohl dopustit, že jsem na tom tak bídně?' Zrovna tak mi připadá dnešní svět. Boha opustil, valí se na něj bída - a křičí? "Jak to všecko může Bůh dopustit? Proč mlčí?" - Ale Pán Ježíš to vykládal jinak. Přišla chvíle, kdy se marnotratný syn vzpamatoval: "Jsem to ale blázen! U otce je chleba dost - a já tady umírám hlady. Vstanu, půjdu k němu a řeknu mu: 'Otče, zhřešil jsem.'" A tak vstává a vrací se. Jeho otec ho už zdálky vyhlíží a běží mu naproti. Marnotratný syn mu říká: "Otče, zhřešil jsem." Tu ho otec obejme a volá: "Přineste ty nejlepší šaty, dejte mu na ruku prsten a na nohy obuv!" (LUK 15:11-32) Najednou slyší otcův hlas. "Když neslyšíte hlas nebeského Otce, tak jste od něj příliš daleko! Musíte se obrátit, to vy víte velice dobře!" řekl jsem tomu mladíkovi.
Lidé se mohou od Boha velice vzdálit, dokonce - obrazně řečeno - až k prasatům. To jsem si v době největší bezbožnosti jako poručík v první světové válce stále uvědomoval a říkal si: "Měl bych se vlastně obrátit!" A ještě jsem nenašel člověka, který by v podstatě nevěděl: "Měl bych se vlastně obrátit!" Ta nejsamospravedlivější paní tvrdí: "Se mnou je všechno v pořádku!" Ale když s ní mluvím déle, přiznává: "Ano, měla bych se vlastně obrátit. V mém životě je hodně viny. V podstatě mám úplně kamenné srdce!" Každý z nás ví: "Měl bych se vlastně obrátit!" Proč to neuděláte? Obraťte se přece! Potom také uslyšíte hlas nebeského Otce!
K otázce "Proč Bůh mlčí?" musím říct ještě jeden bod:
4. Musíme slyšet Boží poslední slovo!
Můžete mne ještě poslouchat? Jsem nudný? No, jestli je to nudné, není to vinou evangelia, ale mojí. Faráři mohou kázat evangelium nudně, však si to taky odnesou! Ale pak čtěte evangelium bez nás. Evangelium je takové, že člověku vyráží dech, věřte mi!
Teď vám chci říci to nejdůležitější. Máte-li pocit, že Bůh mlčí, musíte slyšet Boží poslední slovo. Budu vám citovat z Písma větu, která je tak dlouhá, že by z ní klidně mohly být věty dvě. Je v první kapitole listu Židům: "Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval Bůh k otcům skrze proroky (například Mojžíše nebo Jeremiáše), naposledy pak mluvil k nám skrze Syna svého." (Žid 1:1-2) Víte, kdo je to Syn Boží? Pán Ježíš! Tento Ježíš je - tak ho nazývá Písmo - Boží slovo, které se stalo člověkem: "A Slovo to tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi." (J 1:14) Rozumíte, když my řekneme slovo, tak je v okamžení pryč - jako pára. A Bůh učinil Slovo tělem - v Ježíši. Ježíš je Božím posledním slovem!
Znáte ten výraz "moje poslední slovo"? Dejme tomu, že bych vám chtěl prodat krávu. Žádný strach, nemyslím to doopravdy! Krávu jsem v životě neprodával. Ale dejme tomu, že bych vám chtěl nějakou prodat. Co stojí taková kráva? Nemám ponětí. Řekněme 10.000 korun. Vy řeknete: "Víc než 3.000 korun za ni nedám!" - "Ale ta kráva má vlastně cenu 12.000!" vysvětluji. Vy pak nabídnete 4.000, já na to: "Dostanu za ni 11.000!" Tak spolu smlouváme, až nakonec řeknu: "Moje poslední slovo je 8.000 korun!" A když nejsem žádný šašek, zůstane při tom a už se na tom nic nezmění. A Ježíš je Boží poslední slovo! Když si lidé stěžují: "Proč Bůh nemluví, proč mlčí?", odpovídám jim: "Bůh vám už nemá co říci, protože jste nepřijali jeho poslední slovo! Musíte přijmout Ježíše! Jinak to nejde!"
Často potkávám lidi, kteří mi tvrdí: "Já také věřím v milého Pánaboha! Ale Ježíš?" Poslouchejte tedy: Ježíš je Slovo, které se stalo tělem, on je poslední Boží slovo k nám! Musím vám dále vysvětlit, co to znamená, a to udělám nejlépe, když vám povím trochu o Ježíši. To dělám ze všeho nejradši!
Kolem Ježíše se tísní zástup. A on mluví. Ale co to, tam vzadu je jakýsi rozruch. Lidé tam začínají mluvit a utíkají. Ježíš přerušuje svůj výklad a ptá se: "Co se děje?" Stalo se něco strašného: přišel malomocný. Víte, co je to malomocenství? To člověk zaživa hnije. Je to něco hrozného. Odumírá maso, hnis rozežírá třeba uši, nos a rty. Přitom je malomocenství tak nakažlivé, že se přenáší pouhým dechem. Proto malomocní nesměli mezi lidi, museli žít na poušti. A teď sem přichází jeden takový malomocný. Slyšel o Ježíši a žene ho jediná touha: "Chci vidět Spasitele!" A tak tu je. Snad mu lidé uvolní místo. Lidé před ním couvají, utíkají. A někdo křičí: "Jdeš pryč! Táhni!" Berou kameny a hrozí. Jeho však nic neodradí. Dovedu si živě představit, jak vyděšení lidé dělají malomocnému místo. Malomocný jde vzniklou uličkou - až stojí před Ježíšem. Ne, nestojí, padá před ním do prachu a pláče. Přináší Spasiteli celou svoji bídu: "Můj život je nadobro zkažený, zpackaný! Ježíši, jestli chceš, můžeš mne očistit! Pomoz mi!" (Mar 1:40-42) Vidíte, Spasitel a tato lidská troska se spolu musí setkat! Tak to musí být: naše bída patří před Ježíše. Jak bych vám přál, abyste tu trošku své "pobožnosti" hodili do starého železa a přinesli svou bídu Ježíši. Tady leží ten malomocný před Ježíšem: "Chceš-li, můžeš mne očistit!" A teď se stalo něco, co se mi velice líbí. Dovedu si představit, jak Ježíš ustoupí před touto lidskou troskou a řekne: "No, dobře, vstaň, buď čist!" Ale ne, to on neudělá. Ježíš přistoupí k malomocnému a pokládá své ruce na nemocnou hlavu. Lidé křičí zděšením: "Nesahej na něho, je malomocný!" Bible říká: "A Ježíš se ho dotkl." Spasitel se neštítí ani té nejhorší špíny. Ani té největší bídy. Pokládá na ni svou ruku! Kdybych byl ten druhý W. Busch, ten malíř, chtěl bych to namalovat. Ježíšovy ruce na hnijícím, rozkládajícím se obličeji malomocného. To je Ježíš, ten div všech věků! A jestliže je teď tady člověk, o kterém už nikdo nechce vědět, pak na něj Ježíš položí ruku a řekne: "Vykoupil jsem tě, můj jsi ty!" Je tu někdo, kdo se trápí, že je malomocný nečistotou a hříchem? Ježíš i na něj položí ruku a řekne: "Buď čist!"
V Ježíši přichází k nám, ubohým, hříšným, nečistým a malomocným lidem, celá Boží láska. A lidé říkají: "Proč Bůh mlčí?" Copak Bůh nemluvil dost jasně a slavně? Copak to neřekl?!
A tohoto Ježíše položili jednoho dne na kříž. Ruce a nohy mu probili hřeby. Potom kříž vztyčili. Kolem se tlačí zběsilý dav. Římští žoldnéři jej zatlačují zpátky. Pojďte, přidejme se k tomuto zástupu, i my chceme stát pod křížem! Podívejte se na něho, tohoto muže z Golgoty! Zeptejte se ho: "Proč tu visíš?" A on vám odpoví: "Protože jsi před Bohem zhřešil. Buď zaplatíš za svou vinu ty v pekle, nebo já tady. Někdo z nás musí zaplatit! Chci to pro tebe udělat. Jen ve mne věř!"
Milí přátelé, když jsem to jako mladý člověk pochopil - to je ten Beránek, který nese hřích světa, i můj, tady snímá Ježíš mou vinu, tady mne smiřuje s Bohem, tady platí výkupné, aby mne vykoupil Bohu, tak jsem položil své srdce pod kříž a řekl jsem: "Jen tobě, ó Králi, - jenžs za mne mřel, - vydávám život, - krev v oběť dám - a celé srdce vylévám."
A potom Ježíše položili do skalního hrobu. Na hrob přivalili kamennou desku. Římští vojáci drží stráž. Třetího dne, brzo ráno, se náhle rozjasní, jako by blízko vybuchla atomová bomba. Světlo bylo tak jasné, že žoldnéři - a byli to chlapi, žádné hysterky - padají do bezvědomí. Poslední, co zahlédli, je, jak Ježíš slavně vychází z hrobu!
Nevykládám vám žádné pohádky. Mluvím k vám, protože vím, že tento Ježíš vstal z mrtvých. Tento Ježíš, který za nás zemřel, žije! Není tady nikdo, za koho by Ježíš nezemřel. A tento Ježíš žije. A volá vás - jako Boží poslední slovo! A pro váš život je rozhodující, zda ho přijmete!
"Proč Bůh mlčí?" - Bůh ovšem vůbec nemlčí, milí přátelé. Právě, že mluví. Jeho slovo je: "Ježíš!" A to znamená: láska, milost, slitování.
Prožil jsem v životě hrozné chvíle - v nacistických vězeních a při bombardování. Vzpomínám si na jednu z nejhorších chvil. Bylo to po náletu. Když mne přivedli na jeden dvůr, chtělo se mi křičet hrůzou, ale výkřik mi zamrzl na rtech. Kolem mne leželo asi osmdesát mrtvol, které přes den vykopali ze zasypaného krytu. Jistě, podobnou hrůzu jsem již viděl na jatkách první světové války, ale to, co jsem viděl teď, bylo ještě hroznější. Tady neleželi vojáci. Byli to starci, upracované ženy a - děti, malé děti, jejichž hubená tělíčka jste za války vídávali. Děti!! Co ty měly s touto šílenou válkou společného? Když jsem tam stál v té hrůze, v tom hrobovém tichu, křičel jsem v duchu: "Bože, kde jsi, proč mlčíš?" A najednou před mou duší vyvstalo slovo Bible: "Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého dal." (J 3:16) Bůh sám to musel zavolat do mého zoufalství. A najednou jsem viděl před sebou golgotský kříž, kde Bůh nechává - za nás! - vykrvácet svého Syna.
Nerozumím Bohu. Nechápu, proč toho tolik dopouští. Je tu však pochodeň, znamení, pomník, maják jeho lásky - Ježíšův kříž. "Kterýž ani vlastnímu Synu neodpustil, ale za nás za všechny vydal jej. Kterak by tedy nám s ním všech věcí nedal?" - říká apoštol Pavel. (Řím 8:32) A je to skutečně tak: když pod křížem Ježíše najdu pokoj s Bohem, dál se už na nic neptám.
Když byly mé děti malé, nechápaly všechno, co jsem s nimi dělal, ale důvěřovaly mi: "Otec to určitě dělá správně!" Když jsem pod Ježíšovým křížem nalezl pokoj s Bohem, stal jsem se Božím dítětem, a mohl jsem tedy nebeskému Otci důvěřovat: "On udělá všechno správně." Neměl jsem už žádné další otázky. Všecko závisí na tom, jestli přijmeme a přivlastníme si toto Boží poslední slovo - Ježíše!
Vydržíte to ještě pět minut? Musím vám teď povědět ještě něco velmi důležitého.
5. Boží mlčení se může stát voláním
Podívejte se, o tom, proč Bůh dopouští to nebo ono, se dá diskutovat celé hodiny. Ale tato otázka začne být naléhavá a palčivá teprve tehdy, když se týká nás samotných, nemyslíte? A vždycky, když v mém životě přišly temné chvíle, našel jsem východisko jen v kříži Kristově.
Nedávno mi jedna mladá dívka v úplném zoufalství řekla: "Já už nemůžu dál žít!" Nevím, jak jste na tom vy, ale pro temné chvíle ve vašem životě bych vám chtěl říci: Nemáme se ptát: "Proč? Proč? Proč?", musíme se ptát: "K čemu?" A k tomu bych vám rád na závěr vyprávěl ještě jeden příběh.
Když jsem se před několika desetiletími stal farářem v jednom hornickém kraji, událo se tam něco strašného. Jednoho dne jsem se dozvěděl o jednom horníkovi, že se mu stal v dole těžký úraz. Spadl mu na kříž balvan. Následek - příčná zlomenina páteře bez sebemenší naděje na zlepšení. Strašné! A tak jsem se rozhodl, že ho navštívím. Byla to však nejhroznější návštěva, jakou jsem kdy zažil. Byt byl plný kumpánů. na stole stály láhve s kořalkou. Ochrnutý seděl na vozíku. Když jsem vstoupil, ozval se řev: "Ani sem nechoď, ty svatej! Kde byl ten tvůj Bůh, když mi to spadlo na kříž? Proč Bůh mlčí?" Pak začal klít. Hotové peklo. Nemohl jsem říci ani slovo a vyšel jsem ven. Mezi horníky své farnosti jsem měl pár přátel, kterým jsem příští večer ve shromáždění pro muže o své návštěvě vyprávěl. A o týden později, právě když jsem chtěl zase začít naše bratrské shromáždění, otevřely se s rachotem dveře a dovnitř vjíždí vozík s ochrnutým. Moji přátelé, horníci jako on, ho prostě sebrali i s vozíkem a přivezli do našeho shromáždění. Nevím, jestli se ho moc ptali, myslím, že ani ne. Tak tu seděl přede mnou. A pak jsem mluvil na slovo: "Nebo tak Bůh miloval svět" - "tak, že dal svého Syna!" Mluvil jsem o Ježíši, o tom posledním Božím slovu, a pokračoval jsem: "Aby každý, kdo věří v něho, nezahynul!" A ten muž poslouchal! Poprvé slyšel o Ježíši. Najednou viděl jeho světlo. Zkrátím to: Za čtvrt roku už patřil Pánu Ježíši. Celý jeho život se neuvěřitelně změnil. V bytě zavládl pořádek. Kde bylo dřív slyšet jen klení, zazněly teď písně o Ježíši. Staré přátele vystřídali noví. Láhve s kořalkou zmizely, místo nich ležela na stole Bible. Žena i děti ožily. Krátce před jeho smrtí jsem ho ještě jednou navštívil. Nikdy na to nezapomenu. Měl takové milé jméno - Kos. Nebude mi zazlívat, že jsem ho tu dokonce jmenoval, je už na věčnosti. Ptám se ho: "Kose, jak se máš?" Jako dobří přátelé jsme si tykali. "Člověče," říká, "od té doby, co patřím Ježíši, co mám odpuštěné hříchy, co jsem Boží dítě, je u nás každý den" okamžik přemýšlel, pak pokračoval - "jako před vánocemi." Obyčejný horník, a jak pěkně to vyjádřil, že? A potom přišlo to, nač nikdy nezapomenu. Řekl mi: "Buschi, cítím, že brzo umřu. A potom půjdu přes bránu a postavím se před Boží tvář. Vím úplně jasně, že smrtí vše nekončí. A pak padnu před Božím trůnem a budu děkovat Bohu, že mi zlámal páteř!" - "Kose," přeruším ho zděšen, "co to mluvíš?" Odpověděl mi: "Vím, co mluvím. Podívej se, kdyby se to nestalo, kdyby mne Bůh nechal v mojí bezbožnosti, běžel bych rovnou do pekla, do věčného zahynutí. Bůh mě chtěl ve své lásce zachránit, a proto musel tak tvrdě zasáhnout a zlámat mi kříž, abych mohl najít jeho Syna, Ježíše. V Ježíši jsem se stal radostným Božím dítětem! A za to mu chci děkovat!" A pak přišla věta, která se mi nesmazatelně vryla do paměti: "Je lepší být ochrnutý, patřit Ježíši a být Božím dítětem, než mít obě nohy zdravé a skočit do pekla!" Odpověděl jsem: "Můj milý Kose! Bůh na tebe seslal hroznou ránu. Napřed jsi reptal: 'Kde je Bůh? Proč mlčí?' a teď jsi pochopil, k čemu to Bůh dopustil. Chtěl tě přitáhnout k Ježíši, aby tě tak Ježíš zase mohl přitáhnout k němu."
Vidíte, nemáme se ptát "Proč?", ale spíše "K čemu?" A k tomu bych vám chtěl říci: věřím, že všechno těžké v našem životě je tu k tomu, aby nás Bůh prostřednictvím Ježíše přitáhl k sobě! Přál bych si, abyste to mohli pochopit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama