5. Co tedy máme dělat? I.díl

10. února 2006 v 7:46 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
Milí přátelé! Dostávám mnoho dopisů s různými otázkami. Nedávno v jednom dopise stálo: "Co to vlastně hlásáte? Vlastní názory, nebo učení vaší církve?" Mohl jsem na to jen odpovědět: "Učení Bible!"
A podívejte se - uvažoval jsem dál - pokud slyšíte jen názory faráře Busche, jste oklamaní lidé. Z toho moc nemáte. Musíte slyšet Ježíšův hlas. Ježíš sám o sobě řekl, že je "dobrý pastýř" (J 10:11) A vy musíte slyšet hlas toho "dobrého pastýře"! Mohu vám při vší své slabosti jen trochu pomoci, abyste slyšeli Ježíšův hlas, hlas "dobrého pastýře" našich duší.
A právě teď, když hovoříme na téma "Co tedy máme dělat?", je zvlášť důležité, abyste k sobě nechali mluvit samého Ježíše, abyste slyšeli jeho pastýřský hlas.
1. Skoncujte se svou planou nevěrou
Za ta dlouhá léta, co působím jako velkoměstský farář, setkal jsem se s tolika námitkami proti biblickému svědectví a s takovým množstvím plané nevěry, že to první, oč bych vás chtěl poprosit - jde tu o vaše spasení - je: Skoncujte se svou jalovou nevěrou!
Za války jsem kromě práce mezi mládeží vykonával nějakou dobu i pastýřskou péči v jedné velké nemocnici. Jednoho dne, když jsem právě stál přede dveřmi pokoje v soukromém oddělení a chtěl zaklepat, běží najednou po dlouhé chodbě vzrušená mladá sestra, ještě trochu popadá dech a říká: "Pane faráři, nechoďte tam, prosím vás!" - "A proč ne?" ptám se. "Ten pacient si velmi energicky zakázal jakékoli farářské návštěvy! Rozhodně si nepřeje, abyste k němu šel! Vyhodí vás!" Přitom ukazuje na jmenovku na dveřích. Čtu jméno známé z mnohých reklam. Věhlasný podnikatel. "Sestro," vysvětluji, "mám nervy skoro jako lano" - a zaklepal jsem. "Dál!" ozval se silný mužský hlas. Vešel jsem dovnitř. Na posteli ležel starý šedovlasý pán. "Dobrý den, jsem farář Busch", říkám. - "Á, o vás jsem už hodně slyšel. Můžete mne klidně navštívit," odpověděl. Pak pokračuje. "Ale s tím vaším křesťanstvím mi dejte, prosím vás, pokoj!" - "To je smůla" usmívám se, "právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit." - "Vyloučeno!" protestuje, "to nepřichází v úvahu. S náboženstvím jsem už dávno skončil. Víte, když jsem byl ještě malý chlapec, vtloukali nám do hlavy žalmy. Když jsem je neuměl, dostal jsem výprask. Jako muž jsem si pak udělal vlastní světový názor, jehož nosnými sloupy jsou Darwin, Häckel a Nietzsche." - Tohle mne dopálilo! Jsem trochu vznětlivý, a tak jsem na něho vyjel: "Poslyšte, starý pane! Když šestnáctiletý chlapec v pubertě bude vykládat, že si udělal třeba z Nietzscheho svého proroka, zasměju se a řeknu si: No, to je jen přechodné. Však ty ještě přijdeš na to, že ani ti moderní filosofové už na své staré proroky nevěří.' Ale to mi říkáte vy, starý člověk na pokraji věčnosti? To je strašné! Jste na smrt nemocný. Až budete stát před Bohem, to pak chcete vyrukovat s takovým nesmyslem? Prosím vás!" - Užasle se na mne dívá. Ten tón je mu zřejmě nový. V tom okamžiku jsem si uvědomil: "Stop! Jsi v nemocnici, tady nesmíš tak bouřit. Tady se chodí po špičkách." A najednou mne zaplaví veliký soucit s tímto ubohým mužem. Přeřadím na první rychlost a přes jeho vážný odpor vyprávím o Ježíši, který chce být jeho dobrým pastýřem. Zhluboka vzdechne: "Ano, to by bylo krásné! Ale copak mám teď dělat se svým světovým názorem? Mám to všechno, čemu jsem celý život věřil, hodit přes palubu?" - "No, jistě!" volám radostně. "Milý pane, hoďte přes palubu všechno, co tváří tvář věčnosti už nemůžete potřebovat. Hoďte to všecko přes palubu, raději dnes než zítra! S tou vaší planou nevěrou se přece nedá pořádně žít a ani jaksepatří umřít. A pak se vrhnete do otevřené náruče Božího Syna, který za vás zemřel a vykoupil vás. Chce být i vaším Spasitelem!" Najednou přišla sestra. Divila se, že nás našla v tak důvěrném rozhovoru. Pak na mne zakývala. Rozuměl jsem. Byl čas odejít. Stiskl jsem starému pánovi pevně ruku a tiše pokoj opustil. Nevím, zda to přijal. V noci zemřel.
Vidíte, tady jsem pochopil, jak je otřesné, že i vzdělaní lidé se pomalu jako želvy vlečou životem s Darwinem, Häckelem a Nietzschem a připravují se takovou ubohou nevěrou o věčné spasení. A proto bych vás chtěl hned ze začátku a ze všeho nejdřív poprosit: Hoďte přes palubu všecky ty plané argumenty, na kterých stavíte svou nevěru! Odhoďte to, vaše planá nevěra nestojí ani za zlámanou grešli. Bible říká: "Jeden jest Bůh a jeden jest prostředník Boží i lidský, Ježíš Kristus." (1 Tim 2:5)
Jednoho dne jsem seděl naproti jednomu chlapíkovi. Víte, byl to chlap jako třídílná skříň. Měl na sobě pulovr ringlové barvy, tak jsem si ho pojmenoval jako Ringelmanna. Jmenoval se samozřejmě jinak. Žena mu zahynula při bombardování. Jeho dva synové padli ve válce. Ubohý muž! A tak jsem ho navštívil. Sotva jsem se posadil, už ze sebe vysypal: "Pane faráři, s tím vaším křesťanstvím mi můžete vlézt na záda! Prožil jsem toho tolik, ale tolik, že mi můžete vykládat, co chcete. Já už ničemu nevěřím!" Zasmál jsem se: "To bych neřekl. Podívejte se, pane, jezdíte občas vlakem?" - "No jistě." - "Doufám tedy, že pokaždé zajdete za strojvůdcem a požádáte ho, aby vám ukázal své papíry!" - "To víte, že ne," říká. "Natolik můžu dráze důvěřovat, přece by tam nepustili..." - "Cože?" divím se, "To nastoupíte a ani se nepřesvědčíte, jestli to ten chlap tam vpředu umí řídit? To mu svěříte život - bez jakékoli záruky? Tak poslyšte, když někomu svěřím život, tomu já říkám víra! Už nikdy neříkejte, že ničemu nevěříte." - "Ale já už nevěřím ničemu - kromě státní dráhy!" - "No," ptám se dál: "Chodíte někdy do lékárny?" - "Ano, často mne bolí hlava", odpovídá, "tak si tam chodím pro prášky." - "Pane, už se někdy stalo, že se lékárníci spletli a vydali omylem jed. Dáte si ten prášek přece napřed přezkoušet?" - "Ale, ne, pane faráři, takový aprobovaný lékárník tomu přece musí rozumět, ten mě přece nepodvede." - "Co?" divím se: "vy to prostě spolknete bez přezkoušení? Svěříte život do rukou lékárníka? Klidně si ten prášek v prosté důvěře vezmete? Tomu já říkám víra! Tak mi, prosím, už nikdy neříkejte, že ničemu nevěříte." "Ale já už nevěřím ničemu - kromě lékárníků a státní dráhy." Tak to šlo dál, rozumíte. Bylo toho čím dál víc. A pak jsem mu ukázal na to, že jsem se setkal s někým, koho poslal Bůh, který vstal z mrtvých a který má na rukou jizvy po hřebech. A tyto jizvy svědčí o tom, že mne miloval až na smrt. Na celém světě není člověka, který by pro mne udělal tolik, co Ježíš! Nikdo si nezasluhuje takovou důvěru jako Ježíš. "Věříte, že Ježíš někdy lhal?" - "Ne!" - "No prosím. Toto svědectví bych nevystavil žádnému člověku - jen Ježíši. A když jsem to poznal, řekl jsem si: 'Pak svěřím svůj život Ježíši!'" Tu se ptá: "Je to tak jednoduché?" - "Ano, tak jednoduché, pane. Věříte všemu možnému i nemožnému, ale tomu jedinému, na kterého je možno se opravdu spolehnout, věřit nechcete. Hoďte všecky ty nanicovaté argumenty své nevěry přes palubu a dejte svůj život Pánu Ježíši!" Jednou jsem řekl asi stovce mladých: "Vsadím se o milión, že mi nenajdete člověka, který by litoval, že přijal Ježíše! Tomu, kdo mi ho přivede, dám milión!" Samozřejmě jsem ho neměl, ale mohl jsem se klidně vsadit, protože takového člověka nenajdete. Poznal jsem však mnoho lidí, kteří litovali, že Ježíše nepřijali.
Přestaňte proto se svou jalovou nevěrou. Věřte tomu, kdo pro vás udělal všechno - to je to první mezi ním a vámi. Musíte se ztišit a říci: "Pane Ježíši, ode dneška chci patřit tobě!"
2. Přestaňte se svou neuvěřitelnou samospravedlností!
Bible praví: "Věrná jest tato řeč a všelijak oblíbení hodná, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby hříšné spasil." (1 Tim 1:15) Doslova to znamená "zachránil". Tady mnozí okamžitě vzplanou hněvem a řeknou: "Já přece nejsem hříšník! Nejsem žádný zločinec!" A těm teď říkám: To lžete! V onen den musíte před tváří Boží říci: "Já nejsem hříšník. Všechna tvoje přikázání jsem dodržel!" Budete to moci říci? Ach, nechte té své neuvěřitelné samospravedlnosti, ve které si namlouváte, že všechno je v pořádku! Vůbec to není v pořádku! Vůbec!
Nikdy nezapomenu, jak jsem před lety hovořil s jedním mladým, asi dvacetiletým mužem. Potkal jsem ho a říkám mu: "Milý Heinzi, jak to, že tě už nevídám v našich biblických hodinách a ve sdružení?" Odpověděl: "No, víte, já jsem si to rozmyslel. Vy pořád mluvíte o Ježíši, který zemřel za hříšníky. Ale já nepotřebuji, aby se mne někdo zastával, nepotřebuju žádného obětního berana. A stane-li se, že v něčem chybím, a je-li Bůh, tak si to před ním zodpovím. Ale je přece směšné, že bych potřeboval Spasitele, který za mne zemřel." Odpověděl jsem: "Dobře, můj milý! Tak ty se chceš dovolávat práva před svatým Bohem? To můžeš. Můžeš Ježíše zavrhnout a říci: 'Dovolávám se před tebou práva!' Ale napřed si, prosímtě, ujasni: ve Francii se soudí podle francouzského práva, v Anglii podle anglického a Bůh bude soudit podle Božího práva! A tak si, milý hochu, velice přeji, abys nepřestoupil skutečně ani jedno přikázání, protože jinak to s tebou dopadne moc špatně. Na shledanou!" - "Počkejte," říká, "tak do puntíku se to přece brát nebude!" - "Tak! Jak se postavíš před živým Bohem?! Dejme tomu, že jsem padesát let žil dobrým a spořádaným životem. A potom, bude to trvat třeba jen tři minuty, něco ukradnu. Vyjde to najevo a dostanu se před soud. Stojím tedy před soudcem a vysvětluji: 'Snad byste nebyl tak malicherný, pane předsedo. Padesát roků jsem žil řádně, bez nejmenšího vroubku, a kradl jsem jen tři minuty, to se přece snese? Snad byste nebyl tak malicherný?' Dovedeš si to představit? Soudce však odpoví: 'Ale člověče, tady nejde o těch padesát roků řádného života, ale právě o ty tři minuty, co jste kradl! Kvůli tomu vás zákon stíhá!' A když to tak dělá pozemský soudce, co teprve Bůh! Ten to tak dělá už dlouho!"
Myslíte, že nejste před Bohem obžalovaní? Myslíte, že nepotřebujete odpuštění hříchů? Myslíte, že nejste hříšníci? Prosím vás, přestaňte už se svou neuvěřitelnou samospravedlností a hledejte Pána, který zemřel za vaše hříchy a zaplatil za vás! Přijměte ho! Vyznejte mu své hříchy! Řekněte mu: "Pane, padám před tebou i s celou svou samospravedlností! Dej mi, prosím, svou milost! Očisti mne svou krví!"
3. Udělejte rozhodný krok!
Abyste dobře pochopili oč jde, povím vám jeden příběh. Bylo to na začátku nacistické říše. Měl jsem zas jednou co dělat s jedním velikým zvířetem, nositelem lametty. Lametta - jak tomu říkali mladí - bylo vysoké vyznamenání ve stříbře a zlatě. Nacističtí páni je nosili na kabátě jako pávi. Šel jsem tam s bázní a třesením, protože pro takové lidi farář vůbec nic neznamenal. Kupodivu, neudělal se mnou krátký proces a nevyhodil mne. Dokonce mne přátelsky vyslechl. Když jsem byl se svou záležitostí hotov, řekl jsem mu: "Poslyšte, to se mi ještě nestalo, aby se mnou někdo jednal jako vy. Děkuji. A protože jste byl ke mně tak laskavý, chtěl bych vám nabídnout veliký dar. Povím vám své poselství: 'Tak Bůh miloval svět, že Syna svého dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.'" (J 3:16) Podíval se na mne a říká: "Už mi nemusíte dál nic říkat. Mám zbožné, věřící rodiče. Vaše poselství znám už od mládí. Ale..." položil na stůl veliký bílý list, vzal do ruky tužku, udělal přes něj čáru a pokračoval: "Podívejte se, pane faráři, to všechno vím, a vím také, že kdybych to chtěl mít, musel bych přejít hranici, kterou jsem tady teď nakreslil. Tuto čáru bych musel překročit. Stojím těsně - ukázal přitom kousek od té čáry - u této hranice. A musel bych se odvážit udělat přes ni rozhodující krok!" A pak poněkud rozpačitě řekl: "Ale moje společenské postavení mi to nedovoluje." Odešel jsem velice smutný. Je už dlouho mrtev. Jeho společenské postavení ho na věčnosti nezachrání. Ale pochopil, jestliže chci vejít do království Božího, pak musím překročit tuto hranici.
A co vy? Máte k tomu odvahu? Vyplatí se to! Ježíš na vás čeká s otevřenou náručí! Překročte tu hranici, udělejte rozhodný krok - do jeho otevřené náruče!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama