4. Pozor! Nebezpečí života! II.díl

10. února 2006 v 7:44 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
2. Záchrana života
Už jednou soudil Bůh svět strašlivým způsobem. Zachránil se pouze jeden muž se svou rodinou. Jmenoval se Noé. Tomu Bůh přikázal, aby postavil archu, než přijde Boží soud. Znáte ten příběh o potopě? Jestli ho neznáte, měli byste se stydět a raději to nikomu neříkat. Dříve než přijde soud, přikazuje Bůh Noé: "Vejdi ty i všecka tvá čeleď do korábu!" (Gen 7:1) Pak vešel Noé do korábu a Bůh za ním zavřel.
Vidíte: svět jde vstříc spravedlivému Božímu soudu. Je tu však koráb - milost, kterou nám nabízí Ježíš. Přichází na tento bídný svět z nebe. Umírá za nás na kříži. Poslyšte, i když mnohému nerozumíte, ale jednomu rozumět můžete: když Bůh vydal svého Syna na strašnou smrt na kříži - musí to být záchrana i pro toho největšího hříšníka! Vstává z mrtvých. Volá nás skrze Ducha svatého. Ježíš je ten koráb! A tak jako kdysi Bůh řekl Noé: "Vejdi..." tak dnes vás prosí skrze mne: "Vejdi do Boží milosti v Ježíši Kristu, vkroč do Božího pokoje. Skoncuj se vším, co tě zdržuje. Řekni svému Spasiteli: 'Jdu k tobě a jsem moc velký velký hříšník.' Polož všecky své hříchy pod jeho kříž. Věř, že jeho krev tekla i za tebe. Řekni mu: 'Pane, dávám ti celý svůj život.' To je vstup do korábu."
Pozor! Kolik nás jde vstříc Božímu soudu neúplně obráceni a bez spasení, bez záchrany. Je tu však veliká Boží milost a věřit znamená udělat krok z Božího soudu do Ježíšovy milosti. Tento krok ale není žádná hračka. Znamená záchranu ze smrtelného nebezpečí.
Známý misijní inspektor Albert Hoffmann - průkopnický misionář na Nové Guineji, mi vyprávěl příběh, na který nezapomenu. Řekl jsem mu: "Bratře Hoffmanne, mám jako křesťan těžké vnitřní boje. Není to hračka ani pro pastora, patřit Ježíši v tomto světě, který slouží ďáblu a řítí se do pekla." - "Tak ti k tomu něco řeknu," začal. "Na Nové Guineji jsme měli takový zvyk, že Papuánci, kteří se chtěli stát křesťany, měli zvláštní školení, kde se učili poznávat Pána Ježíše. Jedné neděle pak byli křtěni. To byla vždycky velká slavnost. Zúčastnilo se jí také mnoho pohanů. Ale to rozhodující se odehrávalo vždycky večer před tím. Zapálili jsme velký oheň. Křtěnci přicházeli k ohni. V náručí nesli všechny své modlářské krámy: kouzelné předměty, modly, amulety. A pak přistoupili těsně k ohni a hodili tato znamení svého starého života do plamenů. Jednou jsem pozoroval mladou ženu. I ona přistoupila k ohni s plnou náručí model a amuletů. Ale když tam ty krámy chtěla hodit, nemohla. Jistě si myslela: 'S tím žili moji předkové, s tím je spjata celá moje minulost, s tím se přece nemohu rozloučit!' Vrací se. Při tom ji napadne: 'Potom ale nemohu patřit Ježíši!' Postoupí zase tři kroky dopředu, ale zase se s tím nemůže rozloučit a opět se vrací. Tak jsem za ní šel a řekl jí: 'Je ti to příliš zatěžko. Raději si to ještě rozmysli. Můžeš se přihlásit k dalšímu křtu.' Mladá žena ještě okamžik uvažovala, udělala tři rychlé kroky dopředu, hodila ty věci do ohně a bezmocně se zhroutila." A nikdy nezapomenu, jak misijní inspektor Hoffmann mi nakonec řekl: "Věřím, že otřesu této ženy může rozumět jen ten, kdo prožil opravdové obrácení."
Milí přátelé, do korábu je pouze jeden krok! Ze smrtelného nebezpečí - do náruče Ježíše. Ale tento krok, to není žádná hračka. Znamená to zpřetrhat svazky s celou minulostí. Ale - věřte - laciněji to nejde.
Mluvil jsem dost jasně? Jsem pokaždé znovu otřesen, když vidím, kolik lidí se přes všechna varování žene do věčného zahynutí. Bůh si to nepřeje! Chce, aby jste byli spaseni! Proto poslal svého Syna. Proto Syn Boží zaplatil za vaši vinu. Teď už je třeba jenom svou vinu uznat a ve víře přijmout, že Ježíš za nás zaplatil.
Když mne za třetí říše zase jednou předvolali na gestapo, musel jsem čekat v místnosti, kde byly samé skříně se spisy. Ve skříních se kupily hory spisů. A z každého spisu visela papírová páska, na které bylo jméno. A když jsem musel mezi těmi skříněmi se spisy tak nekonečně dlouho čekat, děkoval jsem Bohu, že nemusím trávit život mezi takovými spisy. Z dlouhé chvíle jsem začal číst jména, a najednou čtu: "Wilhelm Busch"! Vždyť to byl můj spis! Rázem pro mne přestaly být ty spisy nudné, to si umíte představit! Byl to můj spis! Strašně rád bych ho vytáhl a podíval se, co tam o mně ti chlapi napsali, ale neriskoval jsem to. Stál jsem před tím a skoro jsem se třásl: "Můj spis!"
A vidíte: tak se mi vedlo s Ježíšovým křížem. Byly doby, kdy v mém životě nebylo nic nudnějšího než křesťanství. Kdejaký Dujardin mne zajímal více, až do chvíle, v níž jsem poprvé správně pochopil Ježíšův kříž. "Zde jde o můj vlastní spis. Je tu řeč o mé vině a o mé záchraně." Od té doby je tento Ježíšův kříž pro mne to nejzajímavější. Zde na kříži jde o moji i o vaši záchranu. Týká se to i vás, i když to ještě nevíte. Ach, mluvím příliš hlasitě, měl bych se trochu mírnit, ale cožpak můžu říkat toto poselství bez vzrušení?
3. Ze smrti k životu
Pozor! Chtěl bych vám to ukázat z jiného hlediska. Když mi tak probíhalo myslí: "Pozor! Nebezpečí života! Stůj! Obrať se, člověče! Hledej Spasitele", tu jsem si najednou pomyslel: "V nebezpečí života může být vlastně jen ten, kdo žije. Když se ze srázu zřítí autobus a všichni zahynou, už v nebezpečí života nejsou." Rozumíte? A teď bych to řekl tak: jste v nebezpečí, že ani nezačnete žít, že projdete světem mrtví, a nakonec budete jako mrtvoly odhozeni. Vyjadřuji se dost jasně? Vidím, že vám hrozí prohra života. Bible zcela jasně říká: "Kdo má Syna, má život. Kdo nemá Syna, život nemá." (Jan 3:36)
Nedávno jsem potkal jednu slečnu z Berlína, učitelku cizích jazyků. Farář může být někdy i nezdvořilý a tak se ptám: "Kolik máte roků, slečno?" Obvykle se slečen na jejich stáří neptáme, ale starý farář si to snad může dovolit. Tu odpoví bez váhání: "Osm let!" - "Moment!" zarazím se. "Osm let? Jste učitelka tří cizích jazyků a máte osm roků?" Slečna se zasměje a vysvětluje: "Před osmi lety jsem našla Ježíše. V něm jsem našla nový život. Před tím jsem byla mrtvá." Divím se: "To jste ale bezvadně vystihla." A tu mi řekla toto slovo: "Kdo má Syna, má život..." a pokračovala: "Vidíte, předtím jsem neměla ani Spasitele ani pravý život. Jen jsem vydělávala peníze a bavila se, ale život to nebyl!"
Není to odvážné tvrzení? Kdo se dobrovolně nevydá Ježíši, vůbec nežije. Ano, bez Ježíše nemáme o životě ani potuchy. Jen ten, kdo má Božího Syna, má život.
Před lety za mnou přišel jeden mladík. Ptám se: "Co ti schází?" - "To já taky nevím," odpovídá. "Vím jenom, že tohle není vůbec život!" Překvapeně se ptám? "Jak to? Máš dobré místo jako zámečník a vyděláš hodně peněz!" - "To přece není život!" opáčí. "To přece není život. V pondělí zámečník, v úterý zámečník, ve středu zámečník, ve čtvrtek zámečník, v pátek zámečník, v sobotu fotbal a v neděli kino a děvčata, v pondělí zámečník, v úterý zámečník, ve středu zámečník, ... To přece není život!" - "Hochu," řekl jsem mu, "máš pravdu. To už jsi daleko, žes pochopil: to přece není život. Ale chci ti říci, co je život. V mém životě došlo k mocné a pronikavé změně. Našel mne Ježíš, který za mne zemřel a vstal z mrtvých. Spasil a smířil mne s Bohem. Když jsem to pochopil, vydal jsem mu své srdce. A představ si: od té doby mám život!" Ten chlapec jej pak také našel. Nedávno jsem se s ním opět setkal a ptal se ho: "Tak co, je to teď život?" S rozzářeným obličejem odpověděl: "Ano, teď je to život!" Je teď velmi aktivní, vede skupinu mládeže a přivádí k Ježíši jiné. V Ježíši našel život.
Rozumíte? Jste v nebezpečí života! Mohli byste propást život tak, že sice slyšíte o křesťanství - ale nikdy nenajdete Spasitele!
Mám přítele obchodníka. Nedávno ho pozval jeden továrník. Tento továrník měl v nádherném parku krásnou vilu. Bylo tam asi sto hostů. Můj přítel mu říká: "Člověče, máte to tu pěkné. Jste hotový král. Ten majetek! Velká továrna! Milá paní! Půvabné děti!" A ten muž odpovídá: "Ano, máte pravdu, mám se dobře." Ale najednou smrtelně zvážní a říká: "Ale neptejte se mne, jak to vypadá tady uvnitř." A přitom ukazuje na své srdce.
A když tak chodím po ulicích, často si myslím: kdyby byli lidé čestní, zastavili by se a křičeli by: "Neptejte se, jak to vypadá tady uvnitř, v mém srdci!" Je tam nepokoj. Trápí je svědomí. Je tam vina.
A vidíte: je jenom jeden, který nás může vyléčit. Jen si představte: Bůh naši ubohost vidí. Sami od sebe se k Bohu nemůžeme dostat. Ale Bůh k nám ve své veliké lásce přišel v Ježíši Kristu. To je to poselství, které vám mám zvěstovat a které mi bere dech: "Tak Bůh miloval svět..." Já bych jej nemiloval: spíš bych ho rozmlátil kolejnicí - tento svět plný hnusu, zloby a hlouposti. A ten svět Bůh miloval! Nad tím zůstává rozum stát. "Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého Ježíše dal, aby všichni, kteří přijmou tuto lásku, nezahynuli, ale měli život." Řekněte: Co má pro nás ještě Bůh dělat, než že nechává umřít svého Syna, abyste měli věčný život?
Chtěl bych ukončit pěkným příběhem. K velkému anglickému probuzeneckému kazateli Charlesu Haddonu Spurgeonovi přišel po jednom kázání mladý muž a řekl: "Pane kazateli, máte pravdu, i já musím najít muže z Golgoty a stát se Božím dítětem. Jednoho dne se obrátím." - "Jednoho dne? Později? Proč ne dnes?" Tu mladý muž trochu rozpačitě vysvětluje: "I já toužím po spasení - a chci se také obrátit k Ježíši, ale napřed bych chtěl ještě mít něco ze života." Tu se Spurgeon hlasitě zasměje a říká: "Mladý muži, vy nemáte velké nároky. Chcete něco ze života, to by pro mně bylo příliš málo. Mně nestačí mít ze života jenom něco, ale já chci život. A v mé Bibli stojí (a otevřel mu to místo), co říká Ježíš: 'Přišel jsem, aby život měly a hojně měly.'" (J 10:10)
Podívejte se: Když končím takovou přednášku, mívám smíšené pocity, protože si myslím: "Snads to těm lidem neřekl vůbec správně!" Smím to proto ještě jednou docela krátce zopakovat? Bůh vydal Ježíše na smrt na kříž za nás ztracené a zavržené hříšníky, abychom zde - zde a dnes! - měli život. Když se ráno probudím, mám takovou radost, až si zpívám, že jsem Božím dítětem, že v něm mám život. Poslyšte: Ježíš přišel, abychom měli věčný život a na věčnosti byli uchráněni před Božím soudem - a měli věčný život. Pak můžete jít radostně cestou života.
Dovolte mi, abych použil malý obrázek. Bylo to jednoho listopadového večera. Padal sníh s deštěm. Fučel vítr. Bylo zima. Po silnici šli dva muži. Ten první kráčí bez kabátu, límec saka má úplně vyhrnutý. Je mu jedno, že je tak promoklý. Může se potloukat tak nebo tak, to je jedno, protože nemá domov. Tak putuje světem většina lidí. Nemají cíl. Kampak jdou? Je to bezútěšné, nemít cíl! Bezbožný filozof Nietzsche řekl v jedné básni: "Vrány táhnou v hejnech k městu, - brzy bude sněžit, - běda tomu, kdo nemá domov!"
Také nemáte věčný domov? A pak přichází po silnici druhý poutník. Kráčí v téže bouři, v stejném blátě, v stejném dešti, v stejném sněhu. Ale píská si písničku a bodře si vykračuje. Proč? Vidí tam nahoře světlo domova. Tam je doma! Tam je teplo! Nic si z té cesty nedělá. Tak jdou světem lidé, kteří patří Ježíši a kteří v něm mají časný i věčný život.
A tak vás teď prosím - Bůh řekl Noé: "Vejdi do korábu!" I vy se ztište! Ježíš je zde! Můžete s ním mluvit! Vylejte mu své srdce! Někdo se mne ptal: "Jak to, že nemáte po evangelizaci rozhovory?" Odpověděl jsem: "Proč? Lidé přece nepotřebují mluvit se mnou. Musí mluvit přímo s Ježíšem!" Učiňte to i vy!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama