4. Pozor! Nebezpečí života! I.díl

10. února 2006 v 7:44 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
Právě jsem k vám přijel po dálnici. Když jsem tak uvažoval o své přednášce, musel jsem pořád myslet: "Pozor! Nebezpečí života!" Rozumíte, dnes už lidé neumírají normálně v posteli - stářím a v plnosti let. Dnes přicházejí neštěstí nebo infarkty. Dříve se lidé dožili devadesátky, pak si lehli a umřeli. Dnes to vypadá jinak. Nad oceánem exploduje letadlo - osmdesát mrtvých. Pak se zřítí autobus ze svahu - šedesát mrtvých. Pak výbuch v továrně - mrtví. Na šachtách umírají havíři. A vždy po několika desetiletích dojde k velké válce. V první světové válce zahynulo deset milionů, v další padesát milionů. Kolem nás číhá samé nebezpečí.
Když tak o tom uvažuji, často si myslím: "Opravdu nemáme šanci na pokojnou smrt v posteli." Představte si třeba, že se vám dnes večer v 10 hod. stane neštěstí. To se přece může stát, ne? Kde se potom octnete v 11 hod? Co z vás pak bude? Už jste o tom někdy přemýšleli?
1. Vážnost situace
Musím vám vyprávět pěknou historku, kterou jsem sice sám neprožil, ale slyšel jsem ji od svého dědečka. Ke starému strýčkovi přijde jeho synovec - mladý muž - a říká: "Strýčku, můžeš mi gratulovat! Právě jsem maturoval!" - "To je pěkné," povídá strýc, "tu máš dvacet marek, kup si něco pěkného za odměnu. A nyní mi řekni: co teď hodláš dělat?" - "Teď," povídá mladík, "teď půjdu studovat, chci být právníkem." - "Hezké," říká strýček, "a potom?" - "No, potom budu soudním tajemníkem na obvodním soudu." - "Dobře," říká strýc, "a potom?" - "No, pak budu soudcem na zemském soudu." - "Dobře, a potom?" - "No, strýčku, potom se trochu porozhlédnu po dcerách této země, ožením se a založím rodinu." - "Pěkné," říká strýc, "a potom?" - "Ano, potom snad udělám kariéru, stanu se prezidentem zemského soudu nebo prokurátorem." - "Pěkné," říká strýc, "a potom?" - "Ovšem, strýčku," mladík začal být nervózní, "pak taky jednou zestárnu a půjdu do penze." - "Pěkné," říká strýc, "a potom?" - "No, potom se přestěhuju do pěkné krajiny, postavím si vilku a budu pěstovat jahody." - "Dobře," říká strýc, "a potom?" Tu se mladík rozzlobí: "Potom také umřu." - "Tak", povídá strýc, "a potom?" Teď se už mladý muž nesměje. Smrtelně se vyleká: "Pak zemřu - a potom?" - "A potom???" ptá se strýc. "Strýčku," odpovídá chlapec, "o tom jsem ještě nikdy nepřemýšlel." - "Jak to," říká strýc, "tos udělal maturitu a jsi tak hloupý, že nemyslíš na to, co bude potom? Neměl by člověk, kterému dal Bůh rozum, uvažovat trochu dál? Co potom?" Tu mladík rychle odpoví: "Strýčku, vždyť, co bude po smrti, to nikdo neví!" - "To není pravda, hochu," povídá strýc. "Je někdo, kdo přesně ví, co bude po smrti - Ježíš. A ten řekl: 'Široká je cesta, která vede do zahynutí, a úzká je cesta, která vede k věčnému životu.' (Mat 7:13) Po smrti bude Boží soud. A my můžeme zahynout, nebo se zachránit."
Chtěl bych, aby to vámi otřáslo. Chtěl bych vám říci: nestačí si život naplánovat jen po hrob. Musíme se ptát: co bude potom?
Jako farář mladých jsem často svým mladým vysvětloval: když si chci dát opravit boty, nepůjdu přece k automechanikovi. Je to sice správný chlapík, ale botám nerozumí. S botami jdu k ševci. A když mám něco s autem, nepůjdu s tím k ševci, ale zavolám automechanika. Když si chci koupit chléb, nepůjdu do masny ani k uzenáři. Jsou tam sice šikovné slečny, ale s chlebem nemají nic společného. Chci-li si koupit chléb, jdu přece k pekaři. To znamená: chodím vždycky k odborníkovi! A když chceme vědět, co je po smrti, nebudeme se přece ptát Honzy ani Franty. Neměli bychom s touto důležitou otázkou - co bude po smrti - nejprve k odborníkovi? A kdo je ten odborník? Je jenom jeden! A to je Syn Boží, který přišel z jiného světa a osobně byl v říši mrtvých. Zemřel na kříži a zase se odtamtud vrátil. Ten se vyzná! A ten říká: "Můžeš být zatracen! Ale můžeš se také dostat do nebe." A kdyby mi dnes i dvacet pět profesorů dokazovalo: "Smrtí vše končí!" - pak jim řeknu: "Skláním se v úctě před množstvím vašich titulů, ale v této věci nejste odborníci. Vy jste totiž tam na druhé straně ještě nebyli. Ale znám jednoho, který tam byl, Ježíše. A ten říká něco jiného."
Lidé dnes žijí na vlastní nebezpečí, když se chovají tak, jakoby smrtí vše končilo nebo jakoby měli přijít automaticky do nebe, když je pokřtil a pohřbil farář. Peklo se jednou bude hemžit pokřtěnými a farářem pohřbenými lidmi. Rozumíte? Jste v akutním, vážném nebezpečí života. My všichni budeme dříve nebo později stát před Božím soudem.
Musím vám otevřeně říci, že to byla právě tato myšlenka, která mě přiměla k tomu, že tu dnes před vámi stojím. Jako mladý muž jsem si nikdy nemyslel, že budu jednou stát na kazatelně. Byl jsem jako mladý důstojník v první světové válce. V našem praporu jsme měli velké ztráty. Byl jsem důstojník jako jiní, ani lepší, ani horší. Ale kdyby mi tehdy někdo řekl: "Budeš kázat v kostelích," byl bych se tomu hlasitě zasmál. Musím vám teď vyznat: byl jsem daleko od Boha. Můj otec se mne jednou ptal: "Věříš v Boha?" Tu jsem odpověděl: "Tak hloupý nejsem, abych Boha popíral. K ateizmu patří obrovská porce nedosažitelné hlouposti. Ale," řekl jsem, "ještě jsem se s Bohem nesetkal. Proto mne nezajímá." Bylo to krátce po tomto rozhovoru, při postupu na francouzské frontě, seděli jsme s kamarádem, také mladým poručíkem, v příkopu u Verdunu. Čekali jsme na rozkaz k postupu. Dělali jsme - staří vojáci tomu dobře rozumějí - sprosté vtipy. A když vykládám jeden oplzlý vtip - najednou se kamarád nesměje. Říkám: "Co se nesměješ?" Tu se vyvrátil a já vidím - je mrtvý! Střepinka granátu ho zasáhla přímo do srdce. Stojím tu, osmnáctiletý chlapec, před mrtvolou svého kamaráda, jakoby se nic nestalo: "To jsi takový nezdvořák, můj milý, že ses dal oddělat, než jsem ti ten vtip dovykládal?" V tom okamžiku mne zasáhla myšlenka: "Kde teď asi je?" Ještě se vidím, jak stojím u toho příkopu, když to mnou projede jako ostré světlo, jasnější než atomový blesk: "Ten teď stojí před svatým Bohem!" A dále jsem si uvědomil: "Kdybych seděl na jeho místě, pak jsem to dostal já, a pak bych stál teď před Bohem já! Ne před nějakým Pánembohem, ale před Bohem, který oznámil lidem svou vůli, který dal přikázání, jež jsem všechna přestoupil - a která jste všechna přestoupili i vy. Jsou lidé, jejichž hříchy křičí do nebe, a přece říkají: "Jednám správně a nikoho se nebojím." Prosím vás, nelžete si tak. V tom okamžiku jsem věděl, že jsem přestoupil všechna Boží přikázání! A kdybych teď byl zasažen, stál bych před Bohem. A bylo mi jasné: "Přišel bych do pekla!" Pak přiběhli naši hoši na koních: "Jdeme kupředu!" Nasedl jsem na koně. Zde ležel můj mrtvý přítel. A poprvé po dlouhých letech jsem sepjal ruce a modlil jsem se jen pár slov: "Milý Bože, nenech mne padnout, pokud si nebudu jist, že nepřijdu do pekla!" Klidně se vám přiznám, že jsem později šel k vojenskému faráři a ptal se ho: "Co mám dělat, pane faráři, abych nepřišel do pekla?" Odpověděl mi: "Pane poručíku, napřed musíme zvítězit, zvítězit, zvítězit!" - "Vy to sám nevíte," odvětil jsem mu. Není to otřesné, že tisíce mladých lidí šlo na smrt a nikdo jim nedokázal říci, jak mohou být spaseni? V křesťanském národě! Byl bych si možná zoufal, kdyby se mi jednoho dne - nechci o tom mluvit podrobněji - nedostal do rukou Nový zákon. Ještě vidím před sebou to prostředí na francouzském selském dvoře za frontou, kde jsme se právě zastavili. "Nový zákon! Tam je určitě napsáno, jak nezahynout!" myslel jsem si. Jen tak jsem v něm listoval, protože jsem se v něm dobře nevyznal. Tu mne oči ulpěly na jedné jediné větě: "Ježíš Kristus přišel na svět, aby hříšné spasil." (1 Tim 1:15) Bylo to, jako by do mne udeřil blesk. "Hříšný" - to jsem já, to mi už nemusel nikdo vysvětlovat. Nechcete také konečně dospět k tomu, že před Bohem i lidmi přiznáte: "Jsem hříšník!"? Přestaňte se falešně ospravedlňovat! Teď už jsem nepotřeboval faráře. "Jsem hříšník!" To je jasné. A "být spasen" jsem chtěl! Nevěděl jsem přesně, co to je. Rozuměl jsem jen: "být spasen" znamená dostat se ze stavu, v němž jsem byl, najít pokoj s Bohem. "Ježíš Kristus přišel na svět, aby hříšné spasil." "Jestli tohle Ježíš udělal, tak jsem ho musel najít. Trvalo to ještě několik týdnů. Hledal jsem někoho, kdo by mi mohl na Ježíše ukázat. Ale nikoho jsem nenašel. A tak jsem udělal něco, co bych chtěl doporučit i vám. Zamkl jsem se - zase jsme postupovali - v jednom francouzském selském domě. Byl vyklizený a napůl zbořený, ale jedna místnost byla ještě celá. Ve dveřích trčel klíč. Šel jsem dovnitř, zamkl se, padl na kolena a řekl jsem: "Pane Ježíši, v Bibli je napsáno, žes přišel od Boha, abys hříšné spasil. Jsem hříšník. Také ti nemůžu dopředu nic slibovat, protože mám špatný charakter. Ale nerad bych přišel do pekla, kdyby mne to trefilo. A proto, Pane Ježíši, odevzdávám se ti celý od hlavy až k patě. Udělej se mnou, co chceš." Bylo to bez hřmotu, bez velkého pohnutí, ale když jsem vycházel, našel jsem Pána, jemuž jsem patřil.
Den za dnem - byl jsem tehdy osmnáctiletý - mi víc a více svítalo, v jak hrozném nebezpečí jsou lidé. Žijí bez odpuštění hříchů. Víte vy, jestli máte odpuštěné hříchy? Jak chcete obstát před Božím soudem? Žijeme bez pokoje s Bohem. Žijeme bez obrácení, máme jen tak trochu křesťanský nátěr, ale uvnitř je zcela ubohé, bídné, nepokojné, neobrácené srdce. Poslyšte, Bůh nechce, abychom přišli do pekla. Nepřeje si to. "Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli a k známosti pravdy přišli." (1 Tim 2:4) A proto poslal svého Syna.
Ale potom, přátelé, musíme také k Ježíši přijít. Pak mu musíme také patřit. Když křesťané v Německu a jinde zacházejí s Bohem a se záchranou v Ježíši takovým způsobem, nemůže to dobře skončit. Hrozím se toho! Rozumíte, jsme v největším nebezpečí, protože jdeme vstříc Božímu soudu.
Měl jsem kdysi ve sdružení mládeže milého mladého chlapce. Zpočátku chodil pravidelně do našich biblických hodin. Bylo to v době Hitlerovy říše. Najednou musel absolvovat nacionálně-socialistické školení - a docela odpadl. Víckrát jsem ho ve sdružení neviděl. Ale jednoho dne mi vběhl do cesty. "Dobrý den, Güntere," říkám."Heil Hitler," odpovídá. "Güntere, jak se máš?" ptám se ho. "Už jsem tě dlouho neviděl." Tu se napřímí a vysvětluje: "Moje heslo je: 'Jednám správně a nikoho se nebojím!' A jestli snad v mém životě je něco nesprávného a jestli je Bůh, chci si to jako čestný chlap před Bohem zodpovědět. Ale vůbec nepotřebuju obětního berana Ježíše, který za mě umírá." V duchu vidím za ním milióny mužů, kteří si myslí totéž: "Jednám správně, jsem dobrý, a mohu si svůj život před Bohem zodpovědět!"
Milí přátelé, nerad bych se před Bohem dovolával práva, ale vím, že právě když se práva dovolávám, jsem v největším nebezpečí života. Spolehněte se na to, že všichni přijdete na Boží soud. Rád bych vás varoval. Běhá mi mráz po zádech, když myslím na to, jak lidé jdou vstříc Božímu soudu.
Malíř a sochař Ernst Barlach vytvořil mohutné plastiky. Ale napsal také divadelní kus "Modrý Boll". Modrý Boll je statkář, který má vždycky trochu v hlavě. Jednou se dobře naobědvá, napije se a v poledním žáru přichází na náměstí malého městečka. Najednou stojí před kostelem, na jehož dveřích jsou vytesáni čtyři cherubíni, kteří troubí na trouby. Jak se tak na ty cherubíny dívá, najednou se mu zdá, že jsou živí a troubí k Božímu soudu: "Přichází Boží soud!" Barlach píše doslovně: "Ven z hrobu, vy mrtví! Nevymlouvejte se, že jste zetleli! Ven!" Tu Modrý Boll pochopí: "Před Bohem neuteču. Jednou se před ním postavím v celé své ubohosti!"
A my všichni v podstatě víme, že se svou samospravedlností daleko nedojdeme. "Jednám správně a nikoho se nebojím!" (Iz 64:5,6) Přijde Boží soud! A tu se všechna vlastní spravedlnost rozpustí jako vosk v ohni.
Vím dobře, že dnešní lidé toto poselství slyší neradi. Když říkám: "Jestli se neobrátíš k Ježíši, přijdeš do pekla!", dostanu posměšnou odpověď: "Peklo! Vždyť to je středověký pojem. Nic takového neexistuje!" Když to slyším, vždy si vzpomenu na příběh, který vám musím povědět. Bylo to za války. Šel jsem navštívit jednu rodinu. Jdu po cestě a najednou nálet. Ženu se do nejbližšího krytu a čekám, až to přejde. Pak jdu dál, až dojdu k sídlišti, kde chci někoho navštívit. Sídliště ještě stojí, ale asi dvacet domů je úplně opuštěno. Myslím si, že se mi to snad zdá. Všechny domy stojí, ale všichni jsou pryč. Tu zastihnu hlídku protiletecké obrany a ptám se: "Proč jsou všichni pryč?" Neříká nic, jen mne chytne za ruku, vede do jednoho domu a jde se mnou k oknu. A pak to vidím: domy stojí kolem travnatého náměstí - a uprostřed trávníku leží obrovská bomba jako kotel parní lokomotivy. Říkám: "Nevybuchla?" - "Ne," odpovídá hlídka, "ta není slepá, je časovaná." Byly to obzvláště rafinované bomby. Nevybuchly při dopadu, ale po pěti nebo i dvaceti hodinách. Až se všichni lidé vrátili z krytů, vybuchlo to. "Všichni odtud utekli," pokračuje. "Slyšíte, jak to tiká?" Skutečně, tikot časovacího stroje bylo dokonce slyšet. A každým okamžikem to mohlo vyletět. "Pojďte pryč, není tu příjemně." Jdeme kousek zpět a stoupneme si dolů, abychom byli krytí, kdyby to bouchlo. V tom vidím komický obrázek: přilétá hejno vrabců a posedají si pohodlně na bombu. Jeden sedí dokonce vpředu na rozbušce. Volám: "hloupí vrabci, vždyť je to nebezpečné!" A tu se mi zdá, jakoby vrabci svým čimčaráním odpovídali: "Haha! My jsme osvícení. Kdo dnes ještě věří na bomby! Jsme tu zcela v bezpečí."
Rozumíte, právě tak hloupě se posmívají dnešní lidé! Bůh k nám a také k našemu národu mluvil nesmírně vážně svým slovem a svými hroznými soudy. A tu přišel Syn Boží, šel na kříž a vstal z mrtvých. Každý přece může pochopit, že Bůh existuje a že je svatý. A když někdo přijde a říká: "Jste v smrtelném nebezpečí, musíte hledat spasení", tu se lidé smějí a říkají: "Haha! Kdo by tomu ještě dnes věřil!"
Podívejte, Bible dokáže být velmi jízlivá. O ateizmu, tedy popírání Boha, se zmiňuje jen jedinkrát jednou větou. Praví tady: "Říká blázen v srdci svém: Není Boha." (Ž 14:1) Tak mluví Bible o ateizmu. Dále se tou věcí nezabývá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama