2. Proč žiji? I.díl

9. února 2006 v 7:46 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
Jde tady o jedno: "Proč žiji?" nebo "Proč jsem na světě?" Anebo: "Jaký je smysl mého života?"
Jednoho dne - bylo to v Essenu - mi volá známý průmyslník. Je velice rozčilený. "Pane faráři, přijďte sem!" Letím tam jako splašený. Přijímá mne se slovy: "Zastřelil se mi syn!" Znal jsem toho hocha. Byl to student. Měl všechno, na co si vzpomněl. Byl zdravý, hezký jako obrázek, mladý a bohatý. Už dávno měl svoje auto. Ani neměl prsty v žádné hloupé aféře. A tento mladý muž si vpálil kulku do úst. V dopise, který zanechal, stálo jen: "Nemám už proč žít. Proto jsem se rozhodl udělat konec. Život pro mne nemá smysl!" Otřesné!
Tady vidíte, jak nesmírně důležitá je otázka smyslu života. A je tak nesmírně důležitá proto, že máme jen jeden život!
Když jsem ještě chodil do školy, nebyl jsem zrovna nejlepší v matematice. Můj učitel prostě neměl pro mé výsledky pochopení. A když jsem udělal úkoly z matematiky, často se stalo, že mému prapodivnému řešení naprosto nerozuměl a můj sešit přímo zářil červeným inkoustem. Byl to strašný pohled. A když už byl sešit pořádně červený, často jsem ho zlikvidoval, přestože nebyl ještě úplně popsaný. Koupil jsem si pak nový, čistý. A zase jsem mohl začít úplně znovu, od začátku. Kéž bychom to tak mohli udělat i se svým životem! Věřte, milióny lidí si v posledních okamžicích pomyslí: "Kdybych tak mohl začít ještě jednou, úplně od začátku. Všechno bych udělal jinak!" Školní sešit se dá koupit nový a člověk v něm může začít ještě jednou, od začátku - ale s životem to nejde. Máme jen jeden jediný. Jak hrozné musí být, když jsme jej zpackali, když jsme jej prožili špatně! Máme jen jeden jediný život! Jestli jsme ho prohráli, tak je prohraný na celou věčnost. To dodává slovům, která vám chci říci, smrtelnou vážnost.
Dnes ráno táhlo kolem mého hotelu velké stádo krav. Protože jsem se právě připravoval na tuto přednášku, napadlo mne: Jak se ty krávy mají! Vůbec nemusejí uvažovat, proč jsou na světě. Je to přece jasné: aby dávaly mléko a nakonec hovězí maso. Rozumíte, zvířata nemusejí přemýšlet o smyslu života. V tom se liší od lidí. Je to strašné, že existuje plno lidí, kteří žijí, nakonec umírají a nikdy se nezeptají: "Proč vlastně žiji?" Neliší se od zvířat. Vidíte: mají tak blízko k zvířatům. Člověka člověkem dělá právě to, že se ptá: "Proč tu jsem? Proč jsem člověkem? Proč žiji?"
1. Povrchní a ukvapené odpovědi
"Proč žiji?" Víte, přátelé, na tuto otázku odpovídají lidé velice povrchně a ukvapeně. Jednou před mnoha lety jsem dostal všechny tyto povrchní odpovědi najednou. Bylo to v r. 1936, tedy v době Hitlerovy říše. Studenti z Münsteru mne požádali, abych s nimi hovořil na téma "Jaký je smysl života?" A pak mi dali hned najevo, že nechtějí poslouchat přednášku, ale že o tom se mnou chtějí diskutovat. "Dobře", říkám, "tak ven s tím! Co je smyslem života? Proč žiji?" A protože to bylo za Hitlerovy říše, vstal hned samozřejmě jeden student a prohlásil: "Jsem tu pro svůj národ. Je to jako s listem a stromem. List nic neznamená, strom je všecko. Jsem tady pro svůj národ!" Odpověděl jsem mu na to: "Krásné. A proč žije tento strom, proč je tu národ?" Ticho! To už nevěděl. Rozumíte, otázka sama tím nebyla zodpovězena. Byla jen odsunuta. Řekl jsem jim: "Lidé zlatí, otázku nemůžete zodpovědět tím, že ji zahrajete do autu, že ji odsunete!"
Tedy: "Co je smyslem mého života? Proč žiji?" ptal jsem se znovu. Tu říká jiný: "Jsem na světě, abych konal svou povinnost!" - "Člověče!" řekl jsem, "vtip je právě v tom, co je moje povinnost! Já pokládám za svou povinnost mluvit vám slovo Boží. M. Ludendorfová pokládá za svoji povinnost Boha popírat. Co je vlastně povinnost?" Jeden vysoký úředník mi kdysi řekl: "Pane faráři, čistě mezi námi, celý den razítkuji listiny, ale i kdyby všechny shořely, šel by svět klidně dál. Trpím tím, že dělám v podstatě nesmyslnou práci." Co to znamená povinnost? Pár tisíc esesáků zavraždilo za třetí říše statisíce lidí. A když jsou postaveni před soud, tak tvrdí: "Dělali jsme svoji povinnost, byl to rozkaz." Myslíte si, že povinností člověka je zabíjet druhé? Tomu nevěřím. Řekl jsem tedy studentům: "Právě v tom je ten háček: co je vlastně moje povinnost? Kdo z vás mi to řekne? A zase jsme v koncích."
To už začali mladí pánové přemýšlet víc. Pak jeden z nich vstal a pyšně prohlásil: "Pocházím ze starého šlechtického rodu. Mohu vyjmenovat své předky do šestnáctého kolena. To je pořádná řada předků! Copak není smyslem mého života a životním úkolem v této řadě náležitě pokračovat?" Mohl jsem mu odpovědět: "Člověče, když se neví, proč žilo těch šestnáct generací, nemá přece cenu pokračovat ani v té sedmnácté!"
Rozumíte, je tolik povrchních a ukvapených odpovědí. Často je v našich novinách úmrtní oznámení, nad kterým stojí něco otřesného: "Tvůj život byl jen práce, nikdy jsi nemyslel na sebe a bylo ti svatou povinností pečovat jen o ty své." Znáte to? Vždycky, když to čtu, vyskočil bych dvacet metrů vysoko. Říkám si: "To je úmrtní oznámení pro koně!" Nemám pravdu? Kůň má celý život pracovat. Ale nevěřím, že člověk je tu jen proto, aby dřel. To by bylo velice ubohé. Kdyby smyslem našeho života mělo být: "Tvůj život byl jen práce," bylo by to hrozné! Pak by bylo lepší spáchat v deseti sebevraždu. Ne, ani to není smyslem našeho života.
Jiný student mi tedy řekl: "Podívejte se, chci být lékařem. Není to krásný životní cíl, zachraňovat lidské životy?" Odpověděl jsem: "Dobře, ale když nevíte, proč člověk žije, nemá přece nejmenší smysl zachraňovat mu život. To mu raději dejte smrtící injekci, po které zemře." Ale prosím, chtěl bych, abyste mi dobře rozuměli: nevykládejte, teď někde, že jsem doporučoval dávat lidem smrtící injekce. Myslel jsem tím jen to, že to přece není konečná odpověď na naši otázku o smyslu života.
Tehdy jsem si uvědomil - a to mnou otřáslo - byli to přece samí studenti - že i dnešní vzdělaní lidé si klidně žijí a v podstatě nevědí, proč jsou na světě.
Tady bych chtěl poznamenat: možná se trochu zlobíte, že tak mluvím. Mohl bych použít vytříbené věty s mnoha cizími slovy, ale to by jste určitě za půl hodiny spali. A protože se toho hrozně bojím, mluvím raději tak, jak se mluví na ulici. Je to jasné? Děkuji!
Podívejte se, když to tak probíráte - jen jsem vám to naznačil - narazíte na odpověď, kterou jsem dostal i od studentů v Münsteru: "Život nemá žádný hlubší smysl. Narodil jsem se čistou náhodou. Není za tím žádný smysl. Proto je nejlepší udělat jedno: užívat života co nejvíc." To je snad největší pokušení, které může člověka potkat, když mu najednou proběhne myslí: "Můj život je nesmyslný. Nemá vůbec žádný cíl. Kdyby se moji rodiče nevzali, nebyl bych počat a nenarodil bych se. Jsem tu čistě čirou náhodou. Můj život je v podstatě úplně nesmyslný."" A kdo má těžký život, má v tom okamžiku velice blízko k sebevraždě: "Když je všecko náhoda a nic nemá smysl, tak je přece nejlepší se vším skoncovat!" Víte, že v Německu je víc sebevrahů než mrtvých při dopravních nehodách? Víte, že asi 50 % sebevrahů jsou mladí lidé do třiceti let? Je to otřesná ukázka, jak je to s naší dobou: vůbec nevidíme smysl života!
Často jsem mluvil s lidmi, kteří si mi stěžovali: "Život je tak nesmyslný! Skoncuji to - buď 'sladký život', nebo smrt!" Pak jsem se zeptal: "A co kdyby přece jen měl smysl?! Kdyby přece měl smysl - a vy byste žili, jakoby neměl?! Jak byste nakonec obstáli?"
V Bibli je slovo, které proniká až do morku kostí: "Uloženo je lidem jednou umřít a potom bude Boží soud." (Žid 9:27) A podívejte se, to slovo musíme znát, abychom se mohli naprosto vážně zeptat: "Proč žiji?" Přece nemůžeme umřít a jít na Boží soud, když jsme promeškali to, co mělo být smyslem našeho života! Je vám to teď jasné? Pak mohu přikročit k dalšímu bodu.
2. Kdo nám může dát odpověď?
Kdo na celém světě mi může odpovědět na otázku: "Proč žiji?" - Kdo? Církev? Ne! Farář? Ne! Ten je na tom stejně jako vy. Profesoři? Filosofové? Ani ti nedovedou odpovědět! Jen jeden nám může říci, proč žijeme - ten, kdo nás povolal k životu, kdo nás stvořil - Bůh!
Dovolte mi, abych použil docela banální příklad. Jedenkrát jsem přišel do jednoho bytu. Seděl tam takový správný kluk a kutil něco s dráty a součástkami. Ptám se ho: "Člověče, co to děláš za stroj? Co to má být?" No, vysvětlil mi to, ale musím přiznat, že jsem tomu nerozuměl. Ale musel jsem si říct: "Jiný na to nepřijde, co to vlastně je. Jenom ten, kdo to dělá, může říci, co to je a k čemu se to hodí."
Tak je to i s naším životem: jenom ten, kdo nás stvořil, může říci, k čemu nás stvořil! To znamená, že na otázku: "Proč žiji?" můžeme dostat odpověď jen tak, že je nám to zjeveno. Musí nám to říci Bůh. I kdybych hned nečetl Bibli, tato otázka by mě k ní musela přivést. Nevydržel bych na tomto zatraceném světě, kdybych nevěděl, proč tu jsem. Zdá se vám ten výraz "zatracený svět" příliš tvrdý? No, je to slovo Bible. Kdybyste byli půl roku velkoměstským farářem, pochopili byste, co tím myslím, že tento svět je pod strašlivým prokletím. A nevydržel bych v něm žít, kdybych nedostal odpověď skrze Boží zjevení.
Bůh nám odpovídá na otázku o smyslu života v Bibli. A to je důvod, proč je Bible tak úžasně důležitá. Znám lidi, kteří náramně povzneseně říkají: "Ne, my Bibli nečteme!" Mohu jim jen odpovědět: "Mám vám to dát písemně, že jste se ještě nikdy nezamysleli vážně nad tím, proč žijete?" - Ale hloupost je velice rozšířená nemoc a kdyby bolela, byl by svět plný nářku. Povím vám jednou větou, co o tom Bible říká: Bůh nás stvořil, abychom se stali jeho dětmi!
Stejně jako se otec rád zhlíží ve svém synovi, tak stvořil Bůh člověka "k obrazu svému". Bůh chce, abychom se stali jeho dětmi, které s ním mluví - a se kterými může mluvit on, které ho milují - a které miluje on. Modlíte se vůbec? Jak musí být pro otce trpké, když s ním jeho dítě celé roky nepromluví! A člověk, který se nemodlí, nemluví se svým nebeským Otcem! Podívejte se, Bůh chce, abychom byli jeho dětmi, které s ním mluví, které on miluje - a ony jeho. Proto jsme na světě! Rozumějte mi teď, prosím, správně: nemluvím o církvi, o dogmatech, náboženství a všem možném, ale o živém Bohu. A ten vás stvořil, abyste se stali jeho dětmi! Jste jimi?
Teď musím jít ještě dál: máme být Božími dětmi, ale sami ze sebe jimi nejsme. Na začátku Bible se říká: "Bůh stvořil člověka k obrazu svému." (Gen 1:26) A pak Bible vypráví o hrozné katastrofě: Bůh stvořil člověka úplně svobodného - a člověk se najednou rozhoduje proti Bohu! Bere zakázané ovoce, a to znamená: "Chci být nezávislý! Stačím si bez Boha!" Rozumíte, Adam nikdy nepochyboval, že Bůh existuje - ale vymkl se z jeho ruky. "Budu si žít, jak chci já!"
K tomu vám musím povědět jeden příběh. Nedávno se mě na ulici ptal jeden člověk: "Faráři Buschi, vy pořád mluvíte o Bohu. Ale já ho nevidím. Řekněte mi: jak ho najdu?" Odpověděl jsem mu: "Dobře poslouchejte! Představte si, že by existoval stroj času, ve kterém bych se mohl dostat tisíce let dopředu nebo naopak zpět do minulosti. A tak se v tom stroji dostanu na začátek lidských dějin. Jednou večer se procházím po rajské zahradě. Znáte přece ten příběh o prvním pádu, ne? Najednou potkám za jedním keřem Adama, prvního člověka. "Dobrý večer, Adame," zdravím ho. "Dobrý večer, faráři Buschi," odpovídá. "To se divíš, co?" říkám a vysvětluji mu: "Ocitl jsem se tu v rajské zahradě nedopatřením, posunutím kulis světového divadla." - "Aha," říká Adam, "a nad čím tak dumáš?" Odpovídám mu: "Víš, právě uvažuju o tom, na co se mne ptal jeden člověk, totiž o otázce: Jak můžu najít Boha?" Adam se hlasitě zasmál a povídá mi: "To přece není žádný problém, jak můžu najít Boha! Bůh je přece tady! Jen buď čestný, faráři Buschi, že vám jde spíš o to, jak byste se ho mohli zbavit. Potíž je v tom, že se ho člověk zbavit nemůže!"
Má ten Adam pravdu? Bůh je tady! Člověk ho může najít! Ale nemůže se ho zbavit! Když se podívám na duchovní dějiny posledních tří set let: co úsilí vynaložili lidé na to, aby se zbavili Boha! Ale Boha jsme se nezbavili. Přátelé, všichni v podstatě věříte, že Bůh existuje - ale nepatříte mu. Děláte to jako většina lidí: dáváte tuto otázku k ledu. Boha nepopíráme, ale také mu nepatříme. Nejsme Božími přáteli, ale ani nepřáteli. Tak necháváme největší problém svého života nevyřešený.
Jeden švýcarský lékař tvrdí v jedné své knize: když člověk neřeší základní otázky života, utrpí duševní zranění, trauma. A pokračuje: my na Západě jsme se vzdali Boha. Nepopíráme ho, ale ani mu nepatříme, ano - nechceme ho. Proto jsme nemocní na Boha - tomu věřím i já!
Když všude slyším: "Moderní člověk se o Boha nezajímá!", mohu jen odpovědět: "Potom je to s moderním člověkem špatné! Sám přece patřím mezi moderní lidi a o Boha se zajímám. Přesto si nemyslím, že bych už patřil do muzea. Ale když se moderní člověk vážně nezajímá o své spasení, je to velice zlé!" Použiji takový docela jednoduchý příklad: představte si kuchařského učně. Jednoho dne o něm jeho šéf prohlásí: "Ten kluk se o kuchařinu vůbec nezajímá." Ptám se: "Tak o co se zajímá?" Šéf mi odpovídá: "O gramodesky a děvčata." - "Aha," říkám, "tak se tomu mladému musíte přizpůsobit, a ode dneška s ním mluvit už jenom o deskách a děvčatech." - "Ne, ne!" odpovídá šéf, "když se ten kluk o kuchařinu nezajímá, tak se minul povoláním!"
Rozumíte, naše povolání je stát se Božími dětmi. A když se o to moderní člověk nezajímá, tak se jako člověk minul povoláním. Potom nemá smysl mluvit s ním o všem možném a nemožném, co ho snad zajímá. Jedinou cenu má pořád opakovat: "Člověkem začnete být teprve tehdy, až se stanete dítětem živého Boha!"
... pokračování 2. Proč žiji? II.díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama