15. Je křesťanství soukromá věc? II.díl

16. února 2006 v 11:39 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
2. Křesťanství je veřejná záležitost
Veřejná stránka křesťanského života spočívá nejprve v tom, že se připojíme ke společenství křesťanů. Co teď řeknu, je velice důležité. Praví křesťané se připojují k těm, kteří chtějí být také spaseni. "Každou neděli je bohoslužba, proč tam nejste?" - "Já poslouchám bohoslužby v rádiu." Nemluvím teď o nemocných a těch, kteří nemohou, ti ať se bohoslužbou v rozhlase potěší.. Vaše křesťanství je zcela ubohé, jestliže vás to netáhne na pravou bohoslužbu, do shromáždění křesťanů. To patří k tomu.
Kolem r. 300 po Kristu byl na císařském trůnu říše římské podivuhodný člověk Dioklecián. Byl otrokem, později byl propuštěn a dotáhl to vysoko, až se stal císařem římského impéria. Tehdy už bylo křesťanství velmi rozšířeno. Císař Dioklecián ještě věděl, že jeho předchůdci křesťany pronásledovali. Ale on si řekl." Tak ubohý nejsem, abych pronásledoval nejlepší lidi. Ať si věří, čemu chtějí. Za mé vlády může mít každý takové náboženství, jaké chce." Byl to na císaře dost neobvyklý, ale správný postoj, protože knížata chtějí vždycky panovat i nad svědomím lidí. Císař Dioklecián měl mladšího spoluvládce Galeria. Ten se měl jednou stát jeho nástupcem. A tento Galerius mu jednou řekl asi toto: "Poslyš, Diokleciáne, jestli nám ti křesťané přerostou přes hlavu, bude z toho pěkný zmatek. Mluví totiž neustále o tom svém králi Ježíši. Musíme proti nim něco podniknout." - "Dej mi s tím pokoj," odpověděl Dioklecián, "moji předchůdci je pronásledují už dvěstěpadesát roků a nic s nimi nesvedli. To já si s nimi nebudu ani začínat." A to bylo od něho chytré. Ale Galerius do něho pořád vrtal: "Ale ti křesťané nejsou něco extra. Tvrdí, že mají Ducha svatého, kterého prý nikdo jiný nemá a že budou spaseni a nikdo jiný ne. Jsou domýšliví, musíš proti nim něco udělat." Dioklecián však opětovné pronásledování křesťanů odmítl. Ale Galerius do něj hučel tak dlouho, že nakonec ustoupil a vyhlásil: "Dobrá, zakážeme pouze křesťanská shromáždění." Byl tedy vydán dekret: "Každý, kdo chce, může být křesťan, ale křesťanská shromáždění se nesmějí konat. To se pod trestem smrti zakazuje." - Pro sebe mohl být každý křesťanem, takříkajíc jako soukromá věc, ale nesměli se shromažďovat. Tu se sešli starší křesťanstva a radili se: "Co dělat? Nemáme se raději podvolit? Vždyť doma si každý může dělat, co chce! Tam se přece žádnému nic nestane." A teď je velice zajímavé, že tito křesťané z dob pronásledování řekli: "Že se shromažďujeme k modlitbám, zpěvu, kázání, slyšení slova a společným sbírkám, prostě patří ke křesťanství. Budeme v tom pokračovat!" Potom se shromažďovali dál. A Galerius triumfoval: "Vidíš, Diokleciáne, jsou to nepřátelé státu. Nedokážou poslechnout." A pak vypuklo jedno z nejhroznějších pronásledování křesťanů.
Tehdejší křesťané měli pravdu, když se tehdejšímu císařskému dekretu vzepřeli. Bible zcela jasně říká: "Neopouštějte společná shromáždění, jak někteří obyčej mají." (Žid 10:25) Dnes bychom museli říci: "Jak téměř všichni obyčej mají." Proto prosím každého z nás, kdo chce být spasen, připojte se k těm, kteří chtějí být vážně křesťany. Srdečně vás prosím, hledejte společenství! Jeden francouz mi řekl: "Někdo má rád slanečky, někdo zase chodí do shromáždění." Tak to není! Je to mnohem vážnější. Jeden míří do pekla a druhý se připojí ke křesťanům! Tak je to! A chcete-li opravdu následovat Ježíše, hledejte, kde se můžete připojit. Ptejte se: "Kde se mohu připojit? Kde uslyším víc o Ježíši?" A jděte tam, kde o Spasiteli opravdu uslyšíte. Všude jsou lidé, kteří milují Pána Ježíše. Je jich možná málo. Často to bývají zvláštní lidé. Ale nezúčastňujete-li se alespoň malého společenství křesťanů, je vaše křesťanství mrtvé!
K správnému shromažďování patří vždycky čtyři věci. Za prvé zpěv. Za druhé slyšení slova. Za třetí modlitby. A za čtvrté sbírka. To patří ke křesťanskému shromáždění. To také činili první křesťané. To jsou projevy života z Boha.
Existuje jen jedno křesťanství: kde se scházíme s druhými. V Bibli dokonce stojí: "My víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratří." (1J 3:14) To přece znamená: koho to netáhne k jiným křesťanům, ten je ještě duchovně mrtev!
V začátcích mé služby jsem sloužil v Bielefeldu, kde se k bohoslužbám scházelo jen pár lidí. Ale potom dal Bůh, že jsem se dostal v lidovém domě do debaty se soudruhy a volnomyšlenkáři. V jednu v noci nás hospodský vyhodil na ulici. Pršelo. Poprvé jsem měl kolem sebe asi sto mužů, dělníků z mého okresu. Stáli jsme pod lampou, muži se ptali a já odpovídal. Mluvili jsme dlouho o Ježíši, mluvili jsme o tom, že jsou nešťastní, že není pravda, že nemají hříchy, a že v podstatě vlastně věří, že je věčnost a soud Boží. Ve dvě hodiny jsem jim řekl: "A teď jdu domů, ráno mám bohoslužbu. Vím, že byste rádi přišli, kdybyste neměli jeden z druhého strach!" "Já že mám strach?" odvětí jeden: "nesmysl!" Odpovídám: "Člověče, jen se uklidni. To by byl v pondělí ve fabrice poprask, kdybys v neděli běžel do kostela. A z toho máš strach!" - "Nemám strach!" prohlásil ještě jednou: "Ráno přijdu se zpěvníkem pod paží!" A ráno, tedy jen o několik hodin později, pochoduje tento dělník se zpěvníkem ulicemi na bohoslužbu. V té čtvrti se všichni znali. V pondělí přijde za mnou a říká: "Máte pravdu. Ve fabrice se děsně rozčilovali, že jsem šel do kostela. Teprve teď jsem si všiml, jaký je to teror. Křičíme o svobodě a jsme vlastně žalostnými otroky lidí. Hodil jsem jim všechno pod nohy, i volnomyšlenkářskou legitimaci. Řekněte mi teď ještě více o Ježíši!" To byl první, který se mi obrátil.
Začalo to tím, že šel na bohoslužbu do toho ubohého sborečku. A když vydržel jeden, přišli i ostatní. To byl průlom. Ale mne tehdy zaujalo, že u těchto dělníků rozhodnutí padlo tím, že přišli k nám - do shromáždění křesťanů. Zapřísahám vás pro spásu vašich duší - nejsem propagátor církve, farářů ani sborů a jejich vedoucích, ale v prvé řadě mi jde o vaše spasení - připojte se ke společenství křesťanů!
A to druhé, co patří k veřejné stránce pravého křesťanství je, že to, co máme v Ježíši, také vyznáme ústy. Dostali jsme se v Německu do hloupé situace. Myslíme si: Platím svou církevní daň, a tím se šíření evangelia přenáší na faráře. Mě se to už netýká." Někdy si přeji, aby to hloupé placení přestalo, aby křesťané, učedníci a učednice Pána Ježíše věděli: "Není to povinnost jen faráře, ale i naše, aby jméno Boží bylo známo tady, kde žijeme: v závodě, v kanceláři, ve škole." Už jste někdy vyznali: "To je pravda, že Ježíš žije! Je to hřích, že klejeme. Je to hanba před Bohem, že se vedou oplzlé řeči." Už jste někdy vyznali: "Patřím Ježíši!"? To by lidé zpozorněli. A něco vám řeknu. Dokud nemáte odvahu vyznat svého Spasitele, nejsme vůbec žádnými křesťany.
Ježíš říká - dobře poslouchejte - "Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám i já jej před Otcem svým, který je v nebesích. Kdožkoli zapřel by mne před lidmi, zapřu ho i já před Otcem svým, který je v nebesích." (Mat 10:32; Luk 12:8) To bude strašné, když v den soudu vystoupí křesťanští lidé a řeknou: "Pane Ježíši, já jsem v tebe také věřil!" - A Ježíš řekne Otci: "Neznám je!" - "Ale Pane Ježíši, já jsem byl přece..." - "Neznám tě! Tvůj soused nevěděl, že jde do pekla. Nikdy jsi ho nevaroval, ačkoli sám jsi našel cestu života. Mlčel jsi při všech světských řečech, když bylo třeba otevřít ústa a vyznat svého Spasitele." Pak snad odpovíte: "Ano, ale já sám jsem byl tak slabý ve víře!" Tehdy vám Ježíš odpoví: "Tak jsi mohl vyznat svou slabou víru. I slabá víra má silného Spasitele. Ostatně, nemusels vyznávat svou víru, ale mne! Neznám tě!" - "Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznám jej i já před Otcem svým, který je v nebesích. Kdož by pak..." To říká Ježíš! A on nelže! Kdy znovu dostaneme odvahu otevřít ústa?
Musím vyprávět ještě jeden příběh. Před několika týdny jsem měl přednášku v jednom městě, kterou zorganizoval mladý mistr automechanik Gustav. Stal se radostným svědkem Ježíše, protože se naučil v rozhodujícím okamžiku vyznávat Ježíše. Pondělí ráno ve své práci. Každý vykládá, co tropil za nestoudnosti v neděli. Jeden říká, jak se opili, druhý vykládá o holkách. "A kdes byl ty, Gustave?" ptají se. Byl ještě učněm. "Ráno jsem byl na bohoslužbě. A odpoledne jsem byl v mládeži u faráře Busche." Tu se zvedá divoký posměch a on vypadá jako úplný hlupák. Popadne ho vztek a myslí si: "Proč se smí mezi křesťany nahlas vyznávat nestoudnosti a náš Spasitel ne?" A rozhodl se získat dílnu pro Ježíše. Začal mluvit s každým zvlášť. Říkal jim: "Jdeš do pekla! Pojď se mnou do mládeže. Tam uslyšíš o Ježíši." Když po mistrovských zkouškách odcházel, byla dílna úplně jiná. Sám jsem se o tom přesvědčil. Všichni učni byli v našem kroužku mládeže. Když přišel někdo nový a chtěl vykládat oplzlé vtipy, varovali ho: "Buď ticho, Gustav jde!" Měli před ním respekt. Má teď výborné místo a je vedoucím velké autoopravny. Bůh mu požehnal i vnějšně.
Znovu se ptám: kde jsou konečně křesťané, kteří mají odvahu znovu otevřít ústa a vyznat svého Pána? Nakolik vyznáváme, natolik také rosteme vnitřně!
"Je křesťanství soukromá věc?" - Nikoli. Dlužíme světu svědectví o Ježíši. Přestaňme už se svým ubohým mlčením! Jinak se k vám Ježíš na posledním soudu nepřizná!
Když za třetí říše moji mladí jako šestnácti- a sedmnáctiletí hoši hromadně rukovali, dal jsem každému z nich malou Bibli a řekl jsem jim: "Dávejte pozor! Když nastoupíte do služby, tak hned první večer položte svou Bibli na stůl, veřejně si ji otevřete a čtěte si v ní. Pak přijde vražedný výbuch. Ale druhý den jste z toho venku. Když to neuděláte první den, nikdy to nezvládnete." A hoši to tak dělali. Hned první den byla Bible na stole. "Co to čteš?" - "Bibli." To byla bomba, protože křesťanští lidé mohou číst každé svinstvo, jen Bibli ne. A jednomu z nich, Paulovi, se stalo - druhý den ráno otevře skříňku, Bible je pryč. Ohlédne se. Jeden se šklebí. "Ukradli jste mně moji Bibli?" ptá se. "Hmmm." - "Kde máte moji Bibli?" - "Má ji velitel!" Paul si uvědomil: "Teď jde do tuhého." Večer po službě si najde tichý koutek a modlí se: "Pane Ježíši, jsem tu sám. Je mi teprve sedmnáct. Prosímtě, nenech mě teď ve štychu. Pomoz mi, abych tě dokázal vyznat." Potom jde za velitelem, klepe: "Vstupte!" Velitel sedí za psacím stolem. Bible leží na stole. "Co chceš?" - "Pane praporčíku, vraťte mi, prosím, moji Bibli. Je to můj majetek." Velitel bere Bibli do ruky a listuje. "Tak tobě patří? Nevíš, že je to velice nebezpečná kniha?" - "Ano, pane praporčíku. Bible je nebezpečná kniha, dokonce i když je zamčená ve skříňce. Ani tam člověku nedá pokoj." Bum! Velitel se napřímí: "Posaď se." Pak přiznává: "Víš, i já jsem chtěl kdysi studovat teologii." - "A potom jste odpadl od víry?" ptá se Paul. Pak se rozvinul rozhovor, v němž asi čtyřicetiletý muž říká sedmnáctiletému mladíkovi: "Jsem v podstatě hrozně nešťastný člověk. Ale nemůžu zpátky. Musel bych příliš mnoho opustit." A mladík odpovídá: "Ubohý veliteli. Ale Ježíš by stál za každou oběť." Velitel propouští mladíka se slovy: "Jsi šťastný člověk." - "Ano, pane veliteli." a odchází se svou Biblí. A nikdo už neřekl ani slovo. Kde jsou křesťané, kteří mají odvahu postavit se za svou věc?
Je život křesťana soukromá věc? Ano! Znovuzrození a život víry se odehrává v té nejvnitřnější komůrce srdce!
Je život křesťana soukromá věc? Není! Křesťané se shromažďují do společenství, na bohoslužby, spojují se do domácích biblických kroužků, do sdružení mládeže, do sesterských kroužků, do bratrských kroužků. Křesťané otvírají ústa a vyznávají svého Pána. Svět si musí všimnout, že Bůh zapálil v Ježíši oheň!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MARTIN | E-mail | 7. října 2007 v 22:33 | Reagovat

DERREN BROWN - Mesiáš

http://www.zkouknito.cz/prehraj-video?m=17c9c7e799

DERREN BROWN - SEANCE

http://edisk.cz/soubor/stahni/90791/DB_seance.zip_85.89MB.html

HESLO JE tkr.ForumNO.net

2 Chilli | 16. října 2007 v 14:09 | Reagovat

První video jsem si pustila. To, co z toho můžu vidět je, že lidé jsou hladoví po duchovnu. A to, že ty věci, které D. Brown předváděl, fungují na duchovním principu, o tom je v Bibli jasně řečeno. Takže k tomu snad jenom to, že v Boha uvěřit na podkladu nějakého pocitu? Ale ne! Na základě toho, že mi Bible dává odpovědi o světě, o Bohu, i o mě samotné. (pokud tedy celé to video není nahrané jako jeden velký trik, když si v nich tak užívá :-))

2Korintským 11,14-15 A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama