15. Je křesťanství soukromá věc? I.díl

16. února 2006 v 11:38 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
Znovu a znovu slyšíme větu: "Náboženství je soukromá věc!" Je to správné? A tak se ptáme: "Je křesťanství soukromá věc?" nebo lépe: "Je být křesťanem soukromá věc?"
Dříve, než odpovím, zeptal bych se nejprve já. Představte si pětikorunu. Co je na ní znázorněno - pětka nebo lev? Obojí! Pětikoruna má dvě strany. A právě tak je to s otázkou: "Je být křesťanem soukromá věc?" - je i není. Obojí!
Pravé, živé křesťanství má dvě stránky - zcela soukromou a zcela veřejnou. A kde jedna z nich chybí, tam nic není v pořádku.
Chtěl bych vám teď ukázat obě stránky pravého křesťanského života vypůsobeného Duchem svatým.
1. Život křesťana má zcela soukromou stránku
Abych vám to objasnil, začnu příběhem. Jednou mi kdosi řekl, že jsem "vypravěč příběhů". Odpověděl jsem: "To není žádná hanba. Vždycky mám hrozný strach, že mi lidé v kostele usnou. Ale když tu a tam vložím příběh, pak neusnou." - A kromě toho celý život sestává z příběhů, a ne z teorie.
V ravensberském kraji žil v minulém stol. mocný probuzenecký kazatel J.H.Volkening. Jeho kázáními se krajina kolem skutečně proměnila. Jednou večer zavolali Volkeninga k bohatému sedlákovi. Ten měl velký statek a byl to řádný a pilný člověk. Probuzenecká kázání však z hloubi srdce nenáviděl. Rozumějte, odmítl být hříšníkem. Nepotřeboval ukřižovaného Spasitele. Říkal: "Jednám dobře a nikoho se nebojím!" Jednoho dne k němu volají Volkeninga, protože je na smrt nemocen. Chce večeři Páně. A Volkening k němu jde. Přistoupí k posteli a dlouho se na sedláka dívá. Pak říká: "Jindřichu, je mi u vás úzko, úzko. Tak, jak to je doteď, to ještě není do nebe, ale rovnou do pekla." Otočí se a jde. Sedláka popadne hrozný vztek a zuří: "To má být farář? To je ta křesťanská láska?" - Pak přichází noc. Těžce leží a nespí. Svědomí ho hryže. "Nejde to do nebe, ale rovnou do pekla! Kdyby to byla pravda!" A pak mu přicházejí na mysl všelijaké hříchy. Nectil Boha. A příležitostně také velmi chytře podváděl. Další dvě noci byly ještě horší. Avšak v nocích, které následovaly, ho přepadá opravdový strach. Stává se velmi neklidným. Najednou vidí, že v jeho životě je mnoho provinění, a že absolutně není Božím dítětem. Teď by se chtěl vážně obrátit. Po třech dnech posílá svou ženu zase za Volkeningem. Je pozdě večer. Volkening přichází. Sedlák říká ve velkém nepokoji: "Faráři, myslím, že se musím obrátit!" - "Ano," vysvětluje Volkening, "stářím přibývá rozvaha. V nouzi volají o pomoc, ale pokání z nouze - mrtvé pokání. To musí přijít úplně jinak!" Otočí se a jde. Teď byl sedlák teprve vzteky bez sebe. - Vy byste se také na faráře pořádně rozzlobili, že? Ale Volkening byl člověk, který stál před Bohem, a věděl, co říká. - Trvalo to ještě tři dny, až sedlák prožil úzkost, kdy věděl: "Musím umřít. A kde byla v mém životě láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, cudnost?" Po celý život pohrdal Spasitelem, který za něho zemřel. Odehnal toho, který před ním stál v lásce. Vidí se na pokraji pekla a je úplně zoufalý. "Ženo, zajdi pro faráře," prosí. Ta odpovídá: "Už se mi tam nechce, ten ti přece nepomůže." - "Ženo, zajdi pro něho, jdu do pekla!" Tak žena jde. Když Volkening přijde, nalézá muže, který pochopil: "Nemylte se, Bůh nebude oklamán, nebo cožkoli by člověk rozsíval, to bude i žíti." (Gal 6:7) Volkening přisunul židli k posteli a ptá se: "Tak tedy do pekla, že?" - "Ano, do pekla!" Tu říká Volkening: "Tak, Jindřichu, pojďme na Golgotu, i pro tebe Ježíš zemřel." A teď mu těmi nejvlídnějšími slovy mluví o tom, jak Ježíš zachraňuje hříšníky. Ale k tomu bychom se museli stát hříšníky také ve vlastních očích. To musíme nejprve přestat s řečmi jako: "Já jednám správně a nikoho se nebojím." Napřed bychom museli stát v pravdě. Pak může Ježíš zachraňovat. Teď sedlák najednou poznává: "Ježíš za mne zemřel na kříži! Zaplatil za moje hříchy! Může mi dát spravedlnost, která platí před Bohem." A poprvé se sedlák správně modlí: "Bože, buď mně hříšnému milostiv! Pane Ježíši, jsem na pokraji pekla, zachraň mně!" Volkening tiše odchází. Opouští muže, který vzývá Ježíše. Volkening je klidný, protože je v Bibli třikrát napsáno: "Kdožkoli by vzýval jméno Páně, spasen bude." (Sk 2:21, Řím 10:13, JL 3:5) Když příštího dne opět přichází, nachází muže, který má pokoj s Bohem. "Jak se vede, Jindřichu?" A Jindřich říká: "Přijal mne - z milosti!" Stal se zázrak!
Podívejte se, tak prožil znovuzrození hrdý sedlák. A teď dávejte dobrý pozor. Jednou v noci přišel za Pánem Ježíšem učený muž, a řekl: "Pane Ježíši, rád bych s tebou diskutoval o náboženských otázkách." Tomu Pán Ježíš odpovídá: "Tady se o ničem nediskutuje. Ledaže by se někdo znovu narodil, jinak do Božího království nevejde!" - "Jak?" ptá se muž. "Vždyť se nemůžu stát malým dítětem a jít ještě jednou do matčina těla, abych se znovu narodil." Ale Ježíš trvá na svém: "Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do království Božího!" (J 3:1-6) To je ta soukromá stránka křesťana, že člověk vchází do života těsnou branou, že se znovu rodí velkým zázrakem Božím.
To, co vám vykládám, nejsou bezvýznamné teologické věci, ale jde tady o vaši věčnou záchranu! Dejte si říci! Mohlo by se stát, že až budeme umírat, žádný Volkening tu nebude. Slyšte, ke znovuzrození patří, že konečně dám Bohu za pravdu, že jsem ztracený člověk a moje srdce je zlé. Ke znovuzrození patří upřímné vyznání Spasiteli: "Zhřešil jsem proti nebi a před tebou." K znovuzrození patří víra: "Jeho krev mne očišťuje od každého hříchu. On platí za mne a dává mi spravedlnost, která platí před Bohem." Ke znovuzrození patří jasné a rozhodné vydání se Ježíši. A ke znovuzrození patří, že Duch svatý vám řekne: "Přijal jsem tě!" Bible tomu říká "zpečetění". Bez znovuzrození do Božího království nevejdeme. Ale kdo se stal Božím dítětem, ten to také ví! Přátelé, když se topím a někdo mě vytáhne z vody, pak přece vím, že jsem zachráněn, že jsem na zemi, a že mohu znovu dýchat.
Podívejte, to je soukromá stránka křesťanského života. To si musí každý sám prožít, aby ze smrti vešel do života. Je to zázrak, když se podívám zpět a pomyslím, jak jsem se stal vlastnictvím Pána Ježíše. Byl jsem daleko od Boha, v samém hříchu. Ale potom přišel do mého života Ježíš, a teď mu patřím a teď chci vynaložit všecko na to, abych lidi varoval před zkázou a volal je k Ježíši. Velice vás prosím, neodpočívejte, dokud znovuzrození neprožijete!
Ale znovuzrozením to nekončí, nýbrž je to počátek soukromého křesťanství. Pak soukromé křesťanství pokračuje. Od svého obrácení - chci vám to dosvědčit - jsem věděl: "Teď nutně musím každý den slyšet hlas svého Přítele!" Tak jsem začal číst Bibli. Dnes si lidé myslí, že Bibli čte jen farář. Ale Bibli může číst každý.
Když mám se svými mladými v Essenu volno, shromáždíme se ještě před snídaní k tiché čtvrthodince. Nejprve si zazpíváme ranní chválu a poslechneme heslo na tento den. Pak zadám biblický text. Každý si sedne někam do tichého koutku a čte si text pro sebe. A to dělají ti, kdo začali žít s Ježíšem, kteří začali žít život víry, i doma, protože nemohou žít, aniž by slyšeli hlas svého dobrého pastýře, a nemluvili s ním. Teď vás prosím, oživte svůj soukromý křesťanský život tím, že začnete číst Nový zákon! Tichou čtvrthodinku ráno a večer.
A když svůj Nový zákon zavřete, řekněte: "Pane Ježíši, teď s tebou musím mluvit. Mám toho dnes mnoho před sebou. Pomoz mi, abych to zvládl! Uchraň mne i před hříchy, ke kterým mám sklon. Dej mi také lásku k bližnímu. Dej mi Ducha svatého!" Modlete se! Mluvte s Ježíšem! Je zde! Slyší vás! To také patří ke zcela soukromé stránce křesťanského života, že křesťan se svým Pánem mluví.
Nedávno jsem řekl jednomu pánu, který uvěřil: "Potřebujete denně tichou čtvrthodinku s Ježíšem." - "Ale," bránil se, "já přece nejsem farář. Ten má na to čas. Ale já? Vždyť mám strašně moc práce." Odvětil jsem mu: "Poslyšte - a nikdy to nemůžete zvládnout, že?" - "Nikdy to nezvládnu," připustil. "Poslyšte," řekl jsem, "to je právě tím, že nemáte tichou čtvrthodinku. Když si zvyknete mluvit ráno s Ježíšem, na pokračování si číst několik veršů z evangelia a potom se ještě jednou modlit, pak zjistíte, že to najednou hravě zvládnete. Ano, čím víc práce, tím nutněji potřebujete tichou čtvrthodinku. Později z toho bude půlhodinka, v níž předložíte svému Spasiteli věci, které se vás dotýkají. Ale všechno pak jde lépe. Mluvím ze zkušenosti. Se mnou je to někdy také tak. Vstanu z postele - a už řinčí telefon, pak noviny, pak zase telefon, pak už je tu první návštěva. A celý den jsem rozčilený. Nic se nedaří. A najednou si vzpomenu: vždyť jsem ještě vůbec nemluvil s Ježíšem! A on se také ještě nedostal ke slovu! Vždyť pak z toho dne nemůže nic být." Ztišení s Ježíšem patří ke zcela soukromé stránce života.
Dále k soukromé stránce křesťanského života patří, že každý den křižujeme své tělo a krev. Ve svém životě jsem mluvil s mnoha lidmi a vlastně všichni si na něco stěžovali. Ženy si stěžují na své muže. Muži si stěžují na své ženy. Rodiče si stěžují na své děti. Děti si stěžují na své rodiče. Kde je příčina? Zkuste si to sami: když ukážu prstem na někoho a řeknu: "To je jeho vina, že nejsem šťasten!", pak ukazují tři prsty na mne! Věřte mi, uděláte-li si tichou čtvrthodinku, pak vám Pán Ježíš ukáže, že veškerým neštěstím jste si vinni sami. Váš obchod neklape, protože nechodíte před Bohem. Křesťané se musí každý den učit přibíjet svou přirozenost na kříž.
Dovolím si hovořit jednou zcela osobně. Podívejte se, právě jsem prožil osm dní s padesáti spolupracovníky mé essenské práce s mládeží. Bylo to nepopsatelně krásné. Byli jsme spolu tak šťastní, že to ani nedokážu vyjádřit. Všechno bylo tak požehnané. Ale přece byly tu a tam potíže. Ale než jsme poslední den slavili večeři Páně, tu se stalo, že šel jeden k druhému a říká: "Ty, odpusť mi!" Já jsem musel jít ke třem a říci: "Ty, odpusť mi, že jsem na tebe nedávno vyjel!" Tu jeden z nich odvětil: "Ale měl jste pravdu!" - "Ale stejně mi to odpusť." Chápejte, je to pro mně těžké, když se musím pokořit před dvacetiletým chlapcem. Ale neměl jsem pokoj, dokud jsem to neudělal.
Ztišíte-li se s Ježíšem, pak se také naučíte každý den křižovat svou přirozenost. A pak bude kolem vás krásně. To patří ke zcela soukromé stránce křesťanského života. A jestli to nevíte a neděláte, pak se, prosím, přestaňte nazývat křesťanem.
Často chodím po ulicích a přemýšlím. Skoro všichni lidé, které potkávám, jsou křesťanští. Kdybych někoho zastavil a zeptal se: "Promiňte, jste křesťan?" dostal bych odpověď: "Jasně, přece nejsem mohamedán!" Ale kdybych se ho ptal dál: "Poslyšte, už jste někdy nemohl spát radostí, že jste křesťan?" Pak bych dostal odpověď: "Jste blázen?" Tak je to. Křesťanství bez radosti z křesťanství. Ale když prožijete znovuzrození, poznáte, co to znamená: "Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se!" (Fil 4:4)
Nedávno jsem učil z Bible nádherné slovo: "Vám pak, kteří se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti!" - to je Pán Ježíš - "a zdraví bude na paprscích jeho." To je krásné! A víte, jak je to dál? "Tedy vycházeti budete a vcházeti, a poskakovati jako telata vykrmená." (Mal 3:20) Podivuhodně vyjádřeno. Zřídkakdy nacházím křesťany, kteří radostí ze svého Spasitele poskakují "jako vykrmená telata." V čempak to vězí, že to nedokážeme? Je to tím, že vůbec nejsme opravdovými křesťany. Myslím na svoji matku. Bylo na ní vidět něco z té nespoutané Boží radosti. A myslím na mnohé jiné, které jsem poznal jako radostné křesťany. A když budu starý a starší, chtěl bych prožívat stále větší radost s Pánem. Ale k tomu je třeba, abychom nejprve vzali křesťanství vážně a neměli ho jen trošičku!
Tak to je jedna stránka křesťanského života. Život křesťana je nanejvýš soukromá věc! Ale teď přichází ta druhá strana pětikoruny. Pravé a živé křesťanství má současně stránku, která je velmi veřejná, kterou může každý vidět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama