14. Existuje v náboženských věcech jistota? II.díl

15. února 2006 v 9:50 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
4. Jak získat jistotu?
Zeptáte se mě: "Jak tu jistotu získám?" No, tady by se dalo mnoho říci. Proste o to Boha. Začněte si pravidelně číst v Bibli, každý den čtvrthodinku ztišení. Ale ještě bych vám rád řekl něco velice důležitého: k jistotě víry se nedá dojít rozumem, tady je rozhodující naše svědomí.
Tak podívejte, když se dnes dám s muži do řeči, obyčejně začnou: "Pane faráři, já nemůžu dost dobře věřit. V Bibli je tolik rozporů." - "Rozporů?" ptám se. "Ano, třeba se tam říká, že Adam a Eva měli jen dva syny, Kaina a Ábela. Kain Ábela zabil. To znamená, že zůstal sám. A potom šel do cizí země a hledal si ženu. Ale když tohle byli jediní lidé, tak kde se vzala? To nechápu." Už jste to také slyšeli? Touhle povídačkou se muži zachraňují před Bohem. V takovém případě jim říkám: "To je opravdu zajímavé. Tady máte Bibli. Kde je v ní vlastně, že Kain šel do cizí země a tam si hledal ženu?" Pak zčervenají. Já pokračuji: "Když odmítáte celou Bibli - a jejím prostřednictvím uvěřily statisíce chytrých lidí - když tedy chcete být chytřejší, tak ji jistě máte důkladně prostudovanou. Kde to tam vlastně je?" A pak se ukáže, že to nevědí. A pak jim to najdu. Nic takového tam totiž není, ale stojí tam: "Tedy odešel Kain od tváři Hospodinovy a bydlil v zemi Nód. Poznal pak Kain ženu svou." (Gen 4:16) Svou ženu si vzal s sebou. Kdopak byla ta žena? Předtím je uvedeno, že Adam a Eva měli hodně synů a dcer. Byla to jedna z jeho sester. V Bibli se výslovně říká, že Bůh chtěl, aby z jednoho rodu vznikla všechna lidská pokolení. Tak se napřed museli brát sourozenci. Později to Bůh zakázal. Je to úplně jasné? Pak jsou se svým hloupým žvaněním v koncích. Uvěří teď takový člověk? Kdepak! Okamžitě vyrukuje s novou otázkou: "Pane faráři, a řekněte mi..." a tak to pokračuje. Z toho je vidět, že bych mu mohl zodpovědět sto tisíc otázek - a byl by stejně zabedněný jako předtím. K víře vás nepřivede rozum, ale svědomí!
V Essenu byl mým předchůdcem farář a probuzenecký kazatel Julius Dammann. Jednou k němu přišel mladý muž a také mu položil otázku o Kainově ženě a jiné podobné. Dammann se s ním vůbec nebavil a řekl: "Mladý muži, Ježíš Kristus nepřišel, aby odpovídal na vychytralé otázky, ale aby spasil hříšné! Až poznáte, že jste bídný hříšník, přijďte zas." ( 1 Tim 1:15) Lidé s neklidným svědomím, lidé, kteří vědí: "V mém životě to není v pořádku, nevím si sám se sebou rady" - takoví se mohou začít učit víře ve Spasitele. A k tomu se potom přidá i rozum.
Tady vám musím povědět, co jsem jednou zažil. Přišel jsem jednoho dne do nemocničního pokoje, kde leželo šest mužů. Když jsem vcházel dovnitř, vítali mě radostně: "To je od vás hezké, pane faráři, že jdete! Máme otázku." Vidím na nich, že mi nachystali past. Jeden se ptá, zatímco druzí to s napětím sledují. "Věříte přece, že Bůh je všemohoucí?" - "Ano, to věřím." - "Tak já chci vědět, dovede váš Bůh stvořit tak těžký kámen, že ho už sám nezvedne?" Chápete, v čem je ten vtip? Když řeknu ano, není Bůh všemohoucí. Když řeknu ne, také není. Okamžik přemýšlím: mám jim to vysvětlit? Ale pak mi to připadá přece jen hloupé a odpovídám otázkou: "Mladý muži, napřed se vás chci zeptat: už jste kvůli této otázce pár nocí nespal?" - "Pár nocí nespal?" říká zaraženě. "To ne!" Tak mu vysvětluji: "Podívejte se, musím šetřit své síly, proto odpovídám jen na otázky, pro které lidé nemohou spát. Řekněte mi, proč v noci nemůžete spát?" Nato okamžitě odpovídá: "Ale, kvůli té věci s mou dívkou. Čeká dítě a nemůžeme se ještě vzít." - "Tak," říkám, "proto nespíte. Tak mluvme o tom." - "Ale," diví se, "copak to má něco společného s křesťanstvím?" - "Jasně," říkám, "ten problém s tím kamenem nemá s křesťanstvím nic společného, ale ta věc s tím děvčetem jednoznačně ano. Hleďte, vy jste se provinil. Přestoupil jste Boží přikázání. Vy jste to děvče svedl. A teď dumáte, jak se z toho maléru dostat za cenu ještě většího hříchu. Podívejte se, uvízl jste ve své vině a hříchu. Může vám pomoci jedině to, že se obrátíte k živému Bohu - budete činit pokání - a řeknete: 'Zhřešil jsem!' A pak je tu Spasitel, který vám to pomůže napravit." Mladík poslouchá. Najednou mu svitne: "Ježíš má zájem o moje obtížené svědomí! Ježíš mi může pomoci! On je východisko z mého zpackaného života!"
Chápejte, chtěl na to jít rozumem. A to byla hloupost. Ale když bylo zasaženo jeho svědomí, bylo to najednou jasné. Je vám to jasné? Jistotu spasení nedosáhneme zodpovězením vychytralých otázek, ale tím, že dáme za pravdu svému svědomí a řekneme: "Zhřešil jsem." Pak se vám zjeví Spasitel, který visí na kříži. A tehdy můžeme prožít: "Odpouštějí se tobě hříchové tvoji." (Mat 9:2, MK 2:5, Luk 5:20, 7:48) A dál: "On mne přijal." K tomu nás nepřivede rozum, ale svědomí.
Podívejte, chceme-li získat jistotu spasení, musíme - smím to tak vyjádřit? - něco riskovat. V kostelech bývají často v oknech pestrobarevné vitráže. Když se na ně díváme za bílého dne zvenčí, vypadají celé černé, stěží na nich poznáte nějakou barvu. Ale když vejdete do kostela, barvy najednou zazáří. A přesně tak je to s křesťanskou vírou. Dokud se na ni díváte zvenčí, nic nechápete. Všecko je tmavé. Musím vejít dovnitř. Musím to s Ježíšem risknout. Musím se tomuto Spasiteli odevzdat, svěřit. Potom se všechno rozjasní. Je to krok ze smrti do života a pak jedním rázem pochopím celé křesťanství.
Pán Ježíš jednou kázal. Poslouchaly ho tisíce. Najednou říká strašné slovo: "Tak jak jste, nemůžete vejít do království Božího. Musíte se znovuzrodit. Vaše přirozenost, ani ta nejlepší, se do království Božího nehodí." (J 3:3) Vzadu vstává pár mužů a říká: "Tak jdem. Ty jeho řeči, to je fakt hanebné." A potom ti chlapi jdou. Vidí to šest žen a říkají: "Muži jdou pryč. Pojďte, jdeme taky." A tak jdou i ty ženy. Vidí to pár mladíků a říkají: "Muži jdou pryč, ženy, tak jdem taky." Najednou zástup začíná odcházet. To musí být něco hrozného. Když si představím, že by při mém kázání posluchači začali vstávat a postupně všichni odešli - najednou bych zůstal sám s několika věrnými. Tak to bylo s Ježíšem. Strašné! Najednou je Ježíš sám. Mluví - a tisíce utekly. Už ho nechtějí poslouchat. Stojí tu už jenom dvanáct učedníků. Kdybych byl Pán Ježíš, tak bych je prosil: "Ach, zůstaňte tu aspoň vy, moji věrní, neopouštějte mě." Ale Ježíš to dělá jinak. Víte, co říká? Říká: "Jestli chcete, můžete jít taky." V království Božím není žádný nátlak. Je to jediné království, kde není policie. Království Boží je to nejsvobodnější, jaké existuje. "Můžete také odejít - prosím." To říká Ježíš svým učedníkům. A učedníky to táhlo. Když uteče šest tisíc lidí, má člověk sto chutí utéci s nimi. Učedníkům moc neschází, aby odešli také, zvláště když jim Pán Ježíš říká: "Prosím - jděte!" Otevírá jim dveře dokořán. "Můžete jít také. Můžete jít do zahynutí. Můžete být bezbožní. Můžete běžet do pekla. Jak chcete!" Petr tu stojí a uvažuje: "Kampak mám jít? Kam? Žít jako kůň, samá práce a dřina, nebo život ve špíně hříchu? A na konci je smrt a peklo. To všecko přece za nic nestojí." Pak se podívá na Ježíše a jedno je mu úplně jasné: žít jinak než s Ježíšem se nevyplatí! A tak říká: "Kam bychom šli, Pane Ježíši? Kam? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali (slyšíte tu jistotu?!), že ty jsi Kristus, Syn živého Boha. S tebou zůstaneme!" (J 6:66-68)
Moji přátelé, tak se získává jistota. Podíváme se na svůj život a poznáváme: "Ježíš je naše jediná šance." Přeji vám, abyste získali takovou zářící jistotu: "A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn živého Boha."
Docela na závěr bych ještě rád řekl zvláštní slovo těm z vás, kteří začali věřit, dali své srdce Ježíši, a přesto říkají: "Já nemám jistotu spasení. Jak získám jistotu spasení? Vidím ve svém životě ještě pořád tolik hříchu!" Těmto duším, které to berou vážně, bych chtěl říci: Myslíte si, že jistotu spasení budete mít teprve tehdy, až budete bez hříchu? Pak byste museli čekat až do nebe. Až do posledního dne, až do posledního dechu svého života potřebuji Ježíšovu krev k očištění svých hříchů.
Znáte ten příběh o marnotratném synovi. Přišel domů a řekl: "Zhřešil jsem!" A otec ho přijímá a slaví se radostná hostina. A teď si dovedu živě představit, jak další ráno syn nešťastnou náhodou shodí se stolu šálek kávy. Od sviní už nebyl na prostřený stůl zvyklý. A tak nedopatřením převrhne šálek kávy. A když se ten s břinknutím rozbije, syn zakleje: "Zatraceně!" Vyhodí ho teď otec ven: "Marš zpátky k prasatům!"? Věříte tomu? Ne! Otec řekne: "Když jsem tě přijal, tak jsem tě přijal!" A vysvětluje: "Můj synu, to přece nebudeme dělat. Teď se budeme snažit, abys už šálek neshazoval a neklel a pomalu si zvykl na způsoby tohoto domu" - ale nepošle ho zpátky k prasatům. Podívejte, když se člověk dá Ježíši, pak udělá hrozný objev: stará přirozenost je ještě tady. Ještě jsou tu porážky. Ale když po svém obrácení zažijete prohru, nezoufejte si hned, ale padněte na kolena a modlete se tři věty. Za prvé: "Pane, děkuji ti, že ti pořád ještě patřím." Za druhé: "Odpusť mi a očisti mne svou krví." A za třetí: "Osvoboď mne od mé staré přirozenosti." Ale za prvé: "Pane, děkuji ti, že ti pořád ještě patřím!" Rozumějte, jistota spasení spočívá v tom, že vím: Přišel jsem domů a bojuji teď o posvěcení jako ten, kdo už přišel domů, a ne jako někdo, kdo vlítne a vylítne a tak pořád dokola. Když někdo káže: "Spasení musíte uchopit každý den znovu," pak to je hrozné kázání. Moje děti nemusí u mne každé ráno nastoupit a ptát se: "Tati, můžeme být dnes tvoje děti?" Ony jsou moje děti. A kdo se stal Božím dítětem, ten je Boží dítě a bojuje teď o posvěcení jako Boží dítě. A teď vám z celého srdce přeji zářící jistotu Božích dětí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama