12. Všechno se musí změnit - ale jak? I.díl

15. února 2006 v 9:46 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
V mém mládí se s nadšením četly novely spisovatele Maxe Eytha, který je dnes zapomenut. Byl to vlastně inženýr a vybíral si své náměty především z počátků technického věku. Jedna novela se jmenovala "Tragika povolání." Vypráví v ní o mladém inženýru, který jednoho dne dostal za zvláštních okolností mimořádnou zakázku. Má postavit most přes řeku, která je už spíše mořským zálivem. Je to velmi obtížný úkol, protože na most bude působit příliv a odliv. A na počátku technického věku ještě nebyly prostředky, jaké máme dnes. A tak mladý muž staví tento obrovský most. Když je most hotov, koná se velkolepé slavnostní otevření s hudbou, prapory a reportéry. Prominenti jedou přes most vlakem. Mladý muž je středem pozornosti. Všechny časopisy uvádějí jeho jméno. Teď to někam dotáhl. Zřizuje si v Londýně velkou projekční kancelář. Bere si bohatou ženu. Má všechno, co srdce ráčí. Ale v jeho životě je zvláštní temné tajemství, o němž něco ví jen jeho žena. S příchodem podzimu pokaždé zmizí. Jede ke svému mostu. A když v noci burácí bouře a déšť šlehá do vln, stojí venku u mostu zahalen do nepromokavého pláště a má strach. Přímo cítí, jak se bouře opírá do pilířů jeho mostu. Znovu a znovu propočítává, zda navrhl pilíře skutečně dost silné a zda také dobře vypočetl, jaký asi na ně bude tlak větru. Když období bouří přejde, je opět v Londýně. Pak je opět velký muž, který ve společenském životě města něco znamená. Žádný na něm nepozoruje, že ve skutečnosti neustále skrývá tajný strach: "Je most dobře postaven? Je skutečně dost pevný?" Tyto mučivé otázky jsou temným tajemstvím jeho života. Max Eyth otřesně líčí, jak za jedné příšerné bouřlivé noci zase pozoruje svůj most. Je plný strachu. Vidí, jak na most najíždí vlak. Vidí ještě jeho koncová světla. Ale najednou světla mizí v běsnící bouři. A v tom okamžiku ví: Teď se vlak zřítil do hlubiny, do bouřící vody. Most se uprostřed rozlomil.
Když jsem jako mladík poprvé četl tuto povídku, prošla mi jaksi hlavou myšlenka: "Není to příběh každého z nás?" Všichni budujeme na mostě svého života. A tu a tam za bezesné noci nebo když nás něco velice rozruší, objeví se strach: "Postavil jsem most svého života opravdu správně? Vydrží v bouřích života?" A tehdy víme docela přesně: není to tak docela v pořádku! Most našeho života není úplně v pořádku! To je to první, co bych vám chtěl ukázat.
1. Není to úplně v pořádku
Jako farář ve velkoměstě jsem tuto otázku u mnoha lidí naťukl a ptával se: "Řekněte mi, je váš život úplně v pořádku?" Ještě nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který by nakonec přece jen nevyrukoval s přiznáním: "Úplně v pořádku? Ne! Hodně věcí by mělo být jinak!" Nemohu přirozeně říci, kde má most vašeho života slabé místo, ale vy všichni dobře víte: "Mnohé by mělo být jinak!"
A pak si člověk čas od času udělá předsevzetí: "Změním se! Chci se v tom a v tom polepšit!" Řekněte: opravdu si myslíte, že se člověk dokáže změnit? Nikoli, člověk se v podstatě změnit nemůže. Bible říká docela tvrdě: "Může-li změniti mouřenín kůži svou nebo pardus peřest svou, také vy budete moci dobře činiti, naučivše se zle činiti." (Jer 13:23)
Svět je plný morálních řečí a morálních zásad, ale žádný člověk se nedokáže sám změnit. To je tvrdé slovo. A často stojím otřesen mezi lidmi, s nimiž se setkám, a cítím: "Vy moc dobře víte, že most vašeho života není úplně v pořádku!" A pak se ptají: "A copak máme dělat? Vždyť se nemůžeme změnit!" Je to tak: necudný si nemůže dát čisté srdce. Lháři nemohou učinit sami sebe pravdivými. Sobec se nemůže najednou stát nezištným; může trochu lásky předstírat, ale zůstává stejně sobecký jako předtím. A nepoctivec se nemůže stát poctivým. Kdybych vás tak znal a věděl, kde most vašeho života není v pořádku! Ale Bůh vám to může ukázat.
To je otřesná pravda, kterou ukazuje Bible. Nerozvíjím tu přece svoje představy, ale zvěstuji vám, co říká Boží slovo. A podívejte se: tu nám Bible přináší neslýchané poselství, které vyráží dech - živý Bůh poslal na svět někoho, kdo může změnit nás a celý náš život! A není to nikdo menší, než jeho Syn - Pán Ježíš!
2. Všechno může být jinak
Milí přátelé, nevím, zda je to vina církve, že lidé pokládají křesťanství za něco nudného. Shledávám, že to je to nejúžasnější poselství, že Bůh poslal svého syna Ježíše na tento svět jako jedinou šanci pro nás. Ježíš říká neslýchané slovo: "Aj, nové činím všecko!" (ZJ 21:5) On - a opravdu nikdo jiný než on - může člověka změnit!
Viděl jsem opilce, kteří byli osvobozeni, staré sobecké ženy, které svým sobectvím trápily celý svět, se najednou změnily a uviděly i druhé. Muži, kteří byli spoutáni svou nečistotou, byli vysvobozeni. Ježíš proměňuje! Ježíš přichází - a hle - všechno je nové. To není pohádka. Tady bych vám mohl vyprávět hromadu příkladů.
A proto my, kteří přesně víme, že most našeho života není docela v pořádku, potřebujeme tohoto Spasitele. Potřebujeme Pána Ježíše - ne křesťanství - ale Ježíše! Rozumějte, nepotřebujeme nějaké náboženství, dogma, církevnictví, ale živého Spasitele. A ten je tu! K tomu smíte ještě dnes volat a vypovědět mu celou bídu svého života. To je to velkolepé poselství, které mám.
Dovolte mi, abych to, co jsem vám právě řekl, ozřejmil na jednom příkladu. Nedávno jsem byl týden v Mnichově. Ke krásám města patří rozlehlý park v srdci města - anglická zahrada. A protože můj hotel byl blízko, každé ráno jsem tam chodil. Do parku se vcházelo po dřevěném můstku přes říčku. Nalevo od můstku padala voda přes jez. A tu jsem jednoho dne uviděl, že tam, kam voda dopadala, krouží velký kus dřeva. A protože jsem měl čas, pozoroval jsem, jak se to dřevo pořád točí v kruhu. Chvílemi to vypadalo, že se už už dostane do proudu a odplave. Ale pak ho zase stáhl vír. Když jsem druhého dne přišel, dřevo tam ještě bylo. Pořád to vypadalo, že se pokouší dostat do proudu. Ale vír je vždycky znovu strhl. Umíte si to představit? Šel tu živý, tekoucí proud - ale dřevo se neustále točilo v kruhu.
Takový je život většiny lidí. Stále se točí v tom stejném starém kruhu: stejné hříchy, stejné nedostatky, stejná bezbožnost, stejné zoufalství v srdci. Pořád ve všedním dni, pořád ve stejném kruhu! A tu je proud, živý proud, který vychází z Božího Syna - z Ježíše. Tento Ježíš za nás zemřel na kříži. Věřte, když Bůh nechal svého Syna tak ukrutně umřít, tak to něco znamená, i když vy z toho ještě nic nechápete! To nemůžete jen tak přejít. Tomu se přece musíte snažit porozumět! A pak ho Bůh třetího dne vzkřísil z hrobu. Z tohoto Ježíše vychází proud vysvobození. Ale my jsme jako to dřevo v mnichovském parku: točíme se kolem sebe pořád dokola. V té anglické zahradě jsem si pomyslel: "Stačí jenom postrčit - a bude v proudu." Ale nedosáhl jsem tam, protože jsem nechtěl spadnout do vody. Nejsme kus dřeva. Ten první krok z věčného kruhu, první krok do proudu vysvobození, jenž vychází z Božího Syna, ten musíme udělat sami. A na konci vidíme, že nás přece jen táhl Bůh. Ale teď vám musím říci: Tento krok do proudu vysvobození musíte udělat sami. A jsou lidé, kteří naprosto jasně cítí, že Bůh je táhne za srdce, aby udělali ten krok z toho věčně starého kruhu do osvobozujícího proudu, který vychází z Ježíše.
3. Buď, anebo
Chtěl bych vám to objasnit na několika biblických příbězích. Apoštol Pavel se dostal do vězení v Cesareji. Tam měl svou rezidenci římský místodržitel. Novým římským prokurátorem se stal muž jménem Festus. A Festa jednoho dne navštívil židovský král Agrippa se svou ženou Berniké. Oba mu říkají: "Poslyš, Feste, ty máš jednoho moc zajímavého vězně, jmenuje se Pavel. Toho bychom si vlastně docela rádi někdy poslechli." A tak se jednoho dne opět navlékl jeden velký monstrproces se zajímavým vězněm Pavlem. Sešli se úředníci, vojenští a političtí prominenti. Objevují se Festus, Agrippa a Berniké a zaujímají místa na připravených trůnech. Nastupují římští legionáři. Okázalá nádhera! A pak je přiveden obžalovaný Pavel. Nicméně po několika minutách se situace mění. Najednou už není obžalovaný Pavel, ale celá společnost kolem. A pak má Pavel mocný evangelizační proslov, v němž svým posluchačům dává jasně na srozuměnou, jak je to s Ježíšem. Tentokrát už asi tolik nemluvil o jejich hříchu, ale postavil jim před oči Božího Syna, který řekl: "Kdo žízní, pojď ke mně a napij se." (J 7:37) Slyšte vy, kdo žízníte a hladovíte po životě, vy s obtíženým svědomím, s vaší touhou po Bohu a strachem ze smrti. Slyšte, Ježíš vám otvírá svou náruč a říká: "Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste!" (Mat 11:28) Tak nějak mluvil Pavel. Tak jim vyzvedl Ježíše, se kterým se osobně setkal. A když skončil, vysvětluje mu místodržitel Festus: "Mluvit umíš ohromně, Pavle, ale připadá mi to trochu bláznivé. Necháváš se strhnout svým temperamentem!" - Ten vůbec nic nepochopil. Bible o mnohých říká: "Ztučnělo jejich srdce." Srdce plné tuku. To existuje: tady to všecko sjede. Snad jsou i mezi námi lidé se ztučnělým srdcem. Takový byl pan Festus. Ale král Agrippa je otřesen. A pak říká slovo, které mne tak strašně zasáhlo: "Moc nescházelo, Pavle, a přesvědčils mne, abych se stal křesťanem a Ježíšovým učedníkem." (SK 26:24-29) - Moc nescházelo - a pak odešel. A pak zůstalo všechno při starém. Jako u toho dřeva v anglické zahradě se všechno točí v tom starém víru, v starém všedním dnu, ve starém životě - až do smrti a až do pekla. Pořád ta stará písnička o hříchu a samospravedlnosti. Zůstává všechno při starém i u vás? Pak za vás Ježíš zemřel nadarmo. Pak nemáte nic z toho, že pro vás vstal z mrtvých. Pak nemáte odpuštění, nemáte svobodu, nemáte pokoj s Bohem. Chyběl už jenom krůček: "Moc neschází - a stal bych se křesťanem." To je otřesné: lidé, kteří jsou křesťanští - a přece nejsou Boží děti. Lidé, kteří jsou křesťanští - a přece jdou do zahynutí. Lidé, kteří jsou křesťanští - a přece nemají pokoj.
A teď vám ukážu opačný příklad. Apoštol Pavel přichází jednoho dne do evropského města Filipis. Tam bylo všecko: zábavné podniky, divadlo, prostě všecko, co patří k takovému městu. A protože k pořádnému městu patří i vězení, bylo tam tedy také vězení. Vězení spravoval bývalý římský důstojník, který to klidné místo dostal možná za nějaké zranění. A jednoho dne žalářníkovi - tak ho nazývá Bible - přivádějí dva vězně, jaké sotvakdy měl: apoštola Pavla a jeho průvodce Sílu. Ti ve městě mocně kázali o Kristu. Ale protože po kázání došlo mezi lidmi k nepokojům, dali je radní jednoduše zbičovat a vsadit do vězení. A tak byli Pavel a Sílas předáni žalářníkovi: "Dobře je do zítřka pohlídej!" Žalářník - taková správná komisní postava - řekl: "Dobře pohlídat? Ovšem! Provedu!" Úplně dole má celu, kde po stěnách stéká voda. Tam oba zavede a ještě je upoutá řetězy. A kdybyste se mne zeptali, jaképak náboženství asi měl, pak bych vám řekl: jako většina z vás. Věřil v Pánaboha, možná jich měl i víc. Víte, Římané měli náboženství, která sami nebrali vážně. Jako u nás! Dovedete si toho žalářníka představit? A pak se mu stane něco zcela zvláštního. To se nikdy pořádně nevysvětlí. To první je, že o půlnoci začne Pavel zpívat chvalozpěv na Ježíše. Myslím, že to Pavlovi trvalo až do půlnoci, než se vyrovnal s tím, že s ním zacházeli tak nespravedlivě, že byl tak hrozně žalářován, že ho bili. S tím se člověk tak rychle nevyrovná. Ale pak mu napadne: "Vždyť mne Pán Ježíš, Syn Boží, vykoupil svou krví - jsem přece Božím dítětem! Vždyť mám pokoj s Bohem! Jsem i zde v jeho ruce." A pak mu začne zpívat chvály. A Sílas k tomu zpívá druhý hlas. Něco nádherného! A to slyšeli vězňové. To byly zvuky, které v téhle věznici ještě nikdo neslyšel. Moji přátelé, jako vězeň jsem poznal věznice státní policie. Je tam klení, křik, zoufalství a řev dozorců. Když jsem jednou chtěl zpívat chvalozpěv, hned mi to zakázali. Zřejmě už pochopili, že je to nebezpečné, když člověk zpívá chválu Bohu. Ale tehdy ještě tak daleko nebyli. - Tak tedy: Pavel a Sílas zpívají. To samozřejmě žalářníka udivilo. "Propánakrále, co ti tam zpívají?" Asi poslouchal. "Zpívají duchovní písně. Je to možné, že to ještě někdo bere vážně? Tady, ve vězení? Tam v té díře dole přece každému přejde nálada. A tihle zpívají o svém Bohu?!" Ano, a pak prožívá zemětřesení. To je od Boha. Dveře vyletí z pantů. Vězňové jsou volní. Žalářník vyskočí z postele, hodí rychle něco na sebe a pak vidí: "Dveře jsou otevřené! Vězňové budou pryč. Budu degradován. To je můj konec." Chce si vzít život. Ale tu volá Pavel: "Nevzrušuj se, jsme tady!" Bible neříká nic o tom, co všechno se odehrálo v žalářníkově nitru. Ale tomu muži v tom okamžiku svítá: "Existuje živý Bůh, který se přiznává ke svým služebníkům! Existuje živý Bůh, kterému jsem se celou svou bytostí rouhal. Existuje živý Bůh, který zná celou moji špínu. Existuje živý Bůh - a já jsem ztracen!" Vrazí do Pavlovy cely s výkřikem: "Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?" Náhle cítí: jeho život je jako to dřevo v anglické zahradě. Točí se pořád jen v kruhu. Chápejte, všecko bylo pořád při starém. Ale teď je pro něho důležitá otázka: "Co mám dělat, abych se dostal do proudu záchrany?" My bychom mu teď nejspíš udělali velké kázání, velkou moralizující přednášku. Asi bychom řekli: "Napřed mne odsud vyveď!" Ale Pavel říká jen jednu větu: "Musíš mít Ježíše! Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj!" Žalářník toho moc neví. Jen tak vzdáleně slyšel, že tento Ježíš zachraňuje před Božím hněvem, soudem a peklem a vysvobozuje ze starého života. Rozumějte: v té chvíli je postrčen ze starého života - do proudu záchrany. Stává se Ježíšovým majetkem. Dále se nádherně popisuje, jak žalářník vyvádí Pavla z vězení, nechává si od něho vyprávět o Ježíši a dává se ještě v noci pokřtít, aby patřil Ježíši. Příběh končí slovy: "A veselili se, že se vším domem svým uvěřil Bohu." (SK 16:23-34) Teď se dostal do proudu života! Teď dosáhl pokoje s Bohem!
U jednoho platilo: "Moc nescházelo." Druhý prožil postrčení do proudu záchrany. Jak to bude s vámi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama