11. Když nám jdou druzí na nervy? II.díl

14. února 2006 v 8:30 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
3. Bůh zasahuje!
Kdybych vám už neměl co říci, tak jsem raději neměl ani začínat. Ale mám úžasné, neslýchané, převratné poselství: do této šlamastyky, kdy si vzájemně jdeme na nervy a jeden druhého potíráme, zasahuje ve svém nepochopitelném milosrdenství živý Bůh. Bůh vidí náš ubohý svět - a zasahuje!
A zasahuje úžasným způsobem. To je svědectví Bible, které vyráží dech: Bůh proráží stěnu, která je mezi ním a námi, a přichází k nám ve svém Synu Ježíši! Když dnešní doba odsunuje evangelium o Ježíši stranou jako nedůležité, pak to nemluví proti evangeliu Ježíše, ale svědčí to o hlouposti dnešních lidí, protože Ježíš je naše jediná šance! Co většího se ještě mělo stát než to, že Bůh boří přehradu mezi ním a námi a dává nám svého Syna, posílá ho právě do této mezery, kterou jsme se od něho oddělili, do naší nervozity, do našich sporů! A když přichází Syn Boží, Pán Ježíš, celá situace se mění!
a) Ježíš dává pokoj s Bohem
Chtěl bych vám teď ukázat, co všechno máme v Ježíši. Ježíš neměl rozpory s Bohem. Ježíš je Boží Syn. Nedávno mi někdo řekl: "Ježíš byl člověk jako my, nanejvýš tak zakladatel náboženství." Odpověděl jsem mu: "Zřejmě máte na mysli někoho jiného než já. Já mluvím o tom, který řekl: "'Vy jste zdola, já jsem shora.'" (J 8:23) Ano, o tom mluvím, o Synu živého Boha, o tom zázraku - on je úplně jiný, je Božím průlomem do našeho ztraceného a prokletého světa. Ten není v rozporu s Bohem. A jemu také nešel žádný člověk na nervy. Nešel mu na nervy ani ten Jidáš, který ho zradil. Ale Ježíš měl Jidáše rád až do konce. Musíte uvidět Ježíše jako člověka, kterému nikdo nešel na nervy!
Zde je ta úžasná příhoda večer před jeho smrtí, když večeří se svými učedníky. Víte, v zemích Středního východu se nesedí na židlích, ale kolem stolu jsou široké polštáře a na těch se leží. Já si také nedokážu představit, jak při tom mohli jíst; my bychom to s vidličkou a nožem vleže rozhodně nesvedli. Ale oni tak jedli. Před jídlem si vyzuli sandály. Bývalo zvykem, že si nejdříve umyli nohy, zaprášené z cesty. Onoho dne toho s Ježíšem hodně naputovali. Teď byli unavení, vyzuli si sandály a vrhli se na polštáře. Dovedu si představit, jak se Petr podívá na Jana a mrká naň: "Někdo musí donést vodu a houbu a umýt ostatním nohy. Měl bys to udělat ty, ty jsi nejmladší. Ty se z toho chceš vyzout, už mi tím jdeš na nervy!" Ale Jan jen pokrčí rameny a myslí si: "Ten Petr mi jde na nervy, že mě pořád vypichuje jako nejmladšího. Jednou by pro vodu a houbu mohl zajít také Jakub, ne?" A Jakub si myslí: "Jak já k tomu přijdu? Patřím k Ježíšovým miláčkům. Ať to udělá Matouš!" V tom okamžiku si jdou všichni na nervy, protože každý se vyhýbá tomu, co je třeba udělat. A pak vstává Ježíš. Učedníci se polekají: "Ten přece ne!" Ale Ježíš to dělá.Přichází se zástěrou sluhy, umyvadlem a houbou a umývá všem nohy. I Jidášovi. I Petrovi. I Janovi. I Jakubovi. Skoro bych řekl: I mně! To je Ježíš, ve kterém je vše shrnuto. Bůh je v něm a on miluje druhé. (J 13:3-17)
Musím vám ukázat Ježíše jak visí na kříži. Přál bych si, kdybychom se teď mohli postavit na pahorek před branami Jeruzaléma, kde dav řve, kde římští žoldnéři stojí se svými kopími, kde nad hlavami ční tři kříže. Toho prostředního, o toho mi jde. Ano, ten s tou trnovou korunou, toho bych chtěl postavit před vás. Přátelé moji, tu umírá za vás, aby vás vytáhl z bídy, kdy jdeme druhým na nervy, kdy si jdeme sami na nervy a kde druzí jdou na nervy nám - a aby vás smířil s Bohem.
Chcete-li, aby všechno, co je mezi Bohem a vámi bylo odstraněno, pak pojďte k Ježíšovu kříži. Tento Ježíš, který za vás zemřel, který za vás vstal z mrtvých, je Boží nabídkou smíru. Hoďte všecky své pochybnosti - máte spoustu pochybností - přes palubu! A vrhněte se tomuto Ježíši do náruče! Hoďte stará pouta a všechnu vinu Ježíšovi k nohám! Dokážete to, když se budete dívat na Ježíšův kříž. Dejte mu ruku a řekněte: "Tobě chci patřit!" V tom okamžiku jste učinili krok ke smíru s Bohem. Pavel říká v listu Římanům: "Ospravedlněni jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista." (Řím 5:1) Ježíš je Boží nabídkou smíru. Přijměte ji! To nejhorší je, že existuje mnoho lidí, kteří o tom sice slyšeli, a přece do tohoto stavu smíru s Bohem nikdy nevešli. To je hrozné! Chtěl bych bojovat o vaše srdce. Chci bojovat o vaše duše, abyste tuto Boží nabídku smíru přijali!
Měl jsem dnes rozhovor s několika novináři. A pak přišla řeč na to, co bychom tak dnes ještě mohli brát vážně. Tu jsem jim vysvětlil: "Chci se vám otevřeně přiznat: Poté, co jsem prožil dvě světové války a nacistickou říši, skutečně nevím, co bych ještě měl brát vážně. Řeči, které mi předkládají proroci světových názorů a politikové, ty neberou vážně ani oni sami - ani já. Nevím vůbec, co jiného mezi nebem a zemí bych ještě mohl brát vážně než Boží nabídku smíru v Ježíši!" Tu mohu vzít vážně. To je to jediné, co je ještě třeba brát vážně. Ale vyplatí se to. A když tady mladí i staří říkají: "Nemůžeme už nic brát vážně!", - právě pro takové, právě pro ty je evangelium. V Ježíši vás Bůh vzal nesmírně vážně. Teď vezměte jeho nabídku smíru v Ježíši také vážně!
Podívejte, Ježíš nás opět spojuje s Bohem. Vaše bída je v tom, že jste snad "křesťané" a "platiči církevní daně" - ale nemáte pokoj s Bohem! Říkám vám: za vás Ježíš zemřel a vzal všechnu vaši vinu na sebe, abyste teď padli před ním a mohli říci: "Pane, tu přichází ztracený hříšník. Věřím ti teď. Přijímám tě!" - a tak abyste prošli k životu, k pokoji s Bohem.
b) Ježíš daruje pokoj s bližním
Ale tam, kam vnikne Ježíš, tam člověk získává pokoj nejen s Bohem, ale i s bližním. Tam si také přestáváme jít na nervy.
Teď dobře poslouchejte: jsou mezi vámi ohromní křesťané, ale pokud vám jdou druzí ještě na nervy, není to v pořádku. Je to jasné? Tu řeknete: "Měl byste znát moji sousedku! Ta koza!" A já vám odpovím: "Dokud ji nemáte rádi, není to s vámi v pořádku." Protože když přijde do našeho života Ježíš, je se slabými nervy konec.
Podívejte, kam pronikne Ježíš, tam daruje pokoj s Bohem a pokoj s tím, kdo mi jde na nervy. A když je tu někdo, kdo vám jde na nervy, pak musíte mít Ježíše! Jinak vám nic nepomůže! Zničíte si přitom nervy! Ježíš vám musí darovat pokoj s Bohem, obsadit vaše nitro - a pak vám to půjde i s druhými!
Mám přítele, který mi je velmi blízký. Má hezký byt, ale problematického domácího, který je strašně na peníze. Ten domácí mu teď nedávno poslal nestydatý dopis: To musíte udělat! Tamto máte udělat! A tohle je třeba zaplatit! Přítel mi vykládal: "Pěkně mě to nadzvedlo. Sedl jsem k psacímu stolu, abych mu odepsal. A najednou je přede mnou obraz Ježíše, který za mne zemřel - i za mého domácího. A už jsem nemohl. A tak jsem za ním zašel a řekl: 'Poslyšte, budeme spolu takhle mluvit? Jsme přece oba rozumní lidé. Nepromluvili bychom si rozumně? Mám vás opravdu rád! Není třeba, abyste se mnou takhle mluvil.' A dnes jsou vlastně docela dobří přátelé, problematický domácí a učedník Ježíšův.
Mohu vyprávět ještě jeden pěkný příběh? Dávejte pozor, znám jednoho muže, který se jmenuje Dapozzo. Je to francouzský evangelista. Z koncentračního tábora si odnesl úplně rozbitou ruku. Ten mi vyprávěl příběh, který nikdy nezapomenu. Říkal: "V koncentračním táboře si mě dal jednou v poledne zavolat velitel tábora. Přivedli mne do pokoje, kde byl prostřený stůl, ale jen pro jednoho. Pak přišel velitel tábora. Měl jsem palčivý hlad. A pak si velitel sedne za stůl a servírují mu fantastické jídlo, jeden chod za druhým. A já musím stát v haptáku a dívat se na to. Předvádí mi, jak mu chutná - a já umírám hlady. Ale to bylo to nejmenší. Nakonec si dává přinést kávu. Vedle položil na stůl balíček a říká: 'Podívejte se, to vám poslala vaše paní z Paříže - pečivo!' Věděl jsem, jak málo je jídla a jak moje žena musela šetřit, aby mohla ty koláčky udělat. A pak se do nich pustil. Prosím ho: 'Dejte mi aspoň jeden, nechci ho sníst, chtěl bych mít památku na svoji ženu.' Se smíchem snědl i ten poslední. To byl okamžik, kdy to dosáhlo vrcholu, kdy vám jde člověk na nervy a kdy nenávidíte!" A Dapozzo pokračoval doslova: "V tom okamžiku se mi rozjasnilo, co to znamená: '...láska Boží rozlita jest v srdcích našich.' ((Řím 5:5) Mohl jsem mít toho člověka rád. Myslel jsem si: 'Ubohý člověče, nemáš nikoho, kdo by tě měl rád. Jsi obklopen samou nenávistí! Jak jsem já na tom dobře, že jsem Božím dítětem!'" Rozumějte, dokázal ho přikrýt soucitem a slitováním. Už mu nešel na nervy. Tu ten muž vyskočil - cítil to - a vyběhl ven! Dapozzo ho po válce navštívil. Tu ten muž zbledl: "Přišel jste se pomstít!" - "Ano," říká Dapozzo, "chci se pomstít. Rád bych s vámi vypil šálek kávy. A vzal jsem s sebou i dort, mám ho v autě. Tak se spolu napijeme a najíme." A tomu muži svitlo - a otřáslo jím - že člověk, který přišel pod moc Ježíše, už nemusí nenávidět, je osvobozen od toho, aby mu šel někdo na nervy, protože v jeho srdci je rozlita láska Boží.
Jsem starý velkoměstský farář, a tak často jsem slyšel lidi naříkat: "Jsem tak osamělý. Nikdo mne nemá rád." Nemůžu to už poslouchat. Zde bych chtěl říci: "A ty? Kde je člověk, který vstane a řekne: 'Ten člověk mi prokázal lásku?'" Víte, připadá mi hrozně pitomé - promiňte, že se tak vyjadřuji, ale pocházím z Porúří, a tam se mluví hrubě - když lidé pořád naříkají: "Na světě není lásky" - a sami jsou jako rampouch!
Když mi to došlo, pomyslil jsem si: "Taky bych chtěl někoho milovat." A najednou jsem přišel na to, že to přece nedokážeme. Naše srdce je nevýslovně sobecké. Ano, jsou lidé, které člověk může mít rád, protože jsou sympatičtí. Ale co ti, kteří jdou člověku na nervy?
Vzpomínám si na jeden rozhovor s komunistickým dělníkem. Řekl mi: "Demonstrovali jsme za práva kuliů v Šanghaji". Odpověděl jsem mu na to: "No to je velkolepé. Ale co váš soused?" Tu z něho vylétlo: "Jen co ho potkám, hned mu jednu vrazím!" Rozumějte: "Miluj vzdáleného svého", to ještě není tak těžké, ale: "Miluj bližního svého" - tady začínají komplikace. (Mat 5:43)
A tak si myslím, že svět se nezmění, dokud nedokážu milovat svého bližního, i toho problematického a nebezpečného, který mi chce zlé. To sám od sebe člověk nedokáže. To je Boží dar. Jednoduché to přirozeně není, přátelé. Když totiž přijde do našeho života Ježíš a daruje nám pokoj s Bohem a chce nám pak také darovat pokoj s bližním, pak to velice bolí, protože nám ukáže, že my jdeme druhým na nervy daleko víc, než oni nám, že jsme daleko nesnesitelnější pro druhé. Od té doby, co znám Ježíše, ukazuje mi, jak se proviňuji proti druhým. A tak se člověku stává stále důležitější, že Spasitel zemřel na kříži a dává odpuštění hříchů.
Chápete, Ježíš způsobuje tu největší revoluci na světě, ale musíme ho přijmout! A proto bych vás rád poprosil, abyste si to jen nevyslechli, ale abyste to sami vzali s Ježíšem vážně. Přál bych si, abyste mohli říci: "Našel jsem Ježíše! A on našel mne!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama