11. Když nám jdou druzí na nervy? I.díl

14. února 2006 v 8:30 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
Naše téma tak docela neodpovídá: "...když nám jdou druzí na nervy" - oni nám na nervy opravdu jsou! Existuje přece někdo, kdo vám jde na nervy - nebo ne? Myslím, že bych to mohl riskovat a říci: Ať se přihlásí ten, komu nejde nikdo na nervy! Nepřihlásí se nikdo. Že nám jdou druzí na nervy, to není "...když", ale je to normální stav. Nemám pravdu? Ale ano, jdeme si navzájem strašně na nervy. Ne všichni. Třeba moje žena mi na nervy nejde. Ale jsou jiní, kteří mi na nervy jdou. Vám také? No jistě. A tak mezi námi dochází k tření. V rodinách, v domech se sousedy, v podnicích - a dokonce v křesťanských kruzích si lidé jdou neustále na nervy. Svět je plný tajného skřípění z toho, jak si jdou lidé na nervy. Mnozí lidé by mohli říci: "Jak bych se měl dobře, kdyby tu nebyl ten nebo ta." Ten druhý je jim nejen trnem v oku, ale dokonce trnem v životě. A proto to musíme jednou říci: "Jak se vyrovnat s životem, když nám jdou druzí na nervy?"
Milí přátelé, to celé je třeba postavit do širšího rámce. Podívejte, někdo třeba jen pokašlává, a ve skutečnosti má tuberkulózu. Tady nepomohou hašlerky, tady musí přijít důkladnější diagnóza a jiná terapie. Chápete to přirovnání? A že si jdeme na nervy, to je jen známka, že lidstvo je nemocné. Tento stav má hlubší příčiny, než jen to, že třeba sousedka je trochu nepříjemná. Proto teď musím tuto věc dát do širšího rámce. Chci vám ukázat, že to, že si lidé jdou na nervy, je příznakem nemoci lidstva.
1. Svět, ve kterém žijeme
Podívejte se, svůj světový názor mám z Bible. A zjišťuji, že je jediný, který za něco stojí. Všecky ostatní se totiž po dvaceti letech zhroutí.
A Bible říká: Když Bůh stvořil svět, bylo všecko dokonalé. Adam nešel na nervy Evě ani naopak. Byla tu úplná harmonie. A zvláště, živý Bůh nešel na nervy lidem, a lidé nešli na nervy Bohu. Rozumíte, všecko tu patřilo k sobě. Bůh a lidé a lidé mezi sebou. Nebylo tu žádných trhlin.
A teď Bible vypráví, že na úplném začátku lidských dějin došlo k první katastrofě. Bible ji nazývá pádem prvního člověka, prvním hříchem. Vypráví, že člověk se dostal do pokušení. Neměl jíst z určitého stromu. Bůh mu to zakázal. Ale člověka to dráždí - má přece svobodnou volbu - a volí si zlo, neposlušnost. Bere ze zakázaného ovoce. A v tomto okamžiku, kdy člověk na začátku lidských dějin poprvé zhřešil, se všechno hroutí.
Bůh a lidé jsou najednou rozděleni. Bůh vyhnal člověka z ráje a před bránu staví cherubína. Od té doby jsme od Boha odděleni. Od té doby jdeme Bohu na nervy - a Bůh jde na nervy nám. Jen začněte s lidmi mluvit o Bohu! Najednou znervózní: "Tak už s tím přestaňte! Kdoví, jestli vůbec existuje!" Mezi Bohem a námi je hrozná propast.
A ve stejném okamžiku vznikají rozpory i mezi lidmi navzájem. Vidíme to jasně už na dětech Adama a Evy. Tady to začíná, že si lidé začali jít na nervy. Jsou to dva bratři. Přece to znáte, že právě sourozenci si mohou jít strašně na nervy. Byli naprosto rozdílní, Kain a Ábel. Vlastně se ani nedá říci proč. Jednoho dne je Kain, oráč, s motykou na poli. Vtom přichází Ábel. Dovedu si představit, jak to v Kainovi všecko vře: "Ať táhne, ten potměšilý tichošlápek. Nemůžu ho ani vidět!" A potom přichází Ábel dokonce až k němu a cosi mu říká. Tu vezme Kain motyku a prostě udeří do nenáviděné tváře - a vzpamatuje se, až když jeho bratr leží před ním mrtvý. Milí přátelé, my všichni jsme civilizovaní, a proto se navzájem nezabíjíme motykou. Ale když čtete noviny, cítíte, že i to se stává. A když pomyslím na hromadné vraždění za třetí říše: v podstatě je to všechno pořád totéž kainovské smýšlení: "Nenávidím lidi!" A tak se vraždí ve statisících. Kain se vzpamatuje, až když Ábel před ním leží mrtvý. Trochu se poleká. Ale potom vykope nehlubokou díru, svalí do ní mrtvolu a zasype ji hlínou. Podívá se kolem sebe a zjišťuje: "Kolem cesty nikdo nebyl, nikdo to neviděl!" My lidé si pokaždé myslíme, že co nikdo neviděl, jakoby se nestalo. Kdybyste věděli, jaké temné věci s sebou lidé vláčejí! Kain jde pryč. Začíná se ho zmocňovat divný, nepříjemný pocit. Najednou kdosi zavolá: "Kaine!" - "Nono, kdopak to volá?" "Kaine!" A to mu už běží mráz po zádech. najednou ví, kdo to volal - živý Bůh. On byl při tom. Byl tichým svědkem! "Kaine!!! Kde je tvůj bratr Ábel?" Kain se chce ještě bránit: "Přece nejsem Ábelova chůva! Mám být strážným svého bratra?" - "Kaine," říká Bůh, "krev tvého bratra volá ke mně ze země." (Gen 4:1-10)
Chápete, z tohoto příběhu vidíme, že po pádu člověka se všecko rozsypalo. Lidé jsou rozděleni; jdeme si na nervy. A Bůh s člověkem jsou rozděleni; Bůh jde na nervy Kainovi, tak jako jde na nervy mnohým z vás. Ale my se svého bližního nezbavíme - a nezbavíme se Boha! To je svět, ve kterém žijeme!
2. Domlouvání nepomůže
Ano, tady žádné domlouvání nepomůže. Tady nepomohou ani řeči o "milém Pánubohu". Mezi Bohem a námi je zeď, propast. Za války, když hořel náš dům a půl Essenu kolem, přiběhla na mne jedna paní a rozhořčeně křičela: "Jak to může váš Bůh dopustit?" Odpověděl jsem jí: "Můj Bůh to může. Asi je vaším nepřítelem!" Po prvním pádu člověka je všechno rozděleno. Bůh a člověk. Rozcházíme se s Bohem a rozcházíme se s lidmi. A to je ten pravý důvod, proč vám jdou lidé na nervy. Máte-li sousedku, která vám jde na nervy, způsobil to první hřích - a to, že jsme padlí a oddělení od Boha. A tady žádné domlouvání nepomůže.
Nedávno jsem byl na švýcarské hranici. V hraničním domku visel hezký plakát: "Společně to jde líp!" Musel jsem si říci: "Jasně, ale takový plakát mi stejně nepomůže, když mi někdo jde na nervy!" Nebo jsem - není to dávno - viděl na jednom plakátu: "Buďme k sobě milí!" Američané vyvěšují na každém rohu plakát s nápisem: "Keep smiling!" - "Vždy s úsměvem!" Ale to na věci v podstatě nic nemění. Nemám pravdu? Ne, domlouvání nepomůže.
Ještě si pamatuji, že jsem se jako mladý teolog stýkal s jednou rodinou, kde se všichni hádali. Celá ta příbuznost bydlela pohromadě, ale byla úplně rozkmotřená. Ve svém velkém nadšení jsem je jednou večer dal všechny dohromady a pokoušel se je smířit. Mluvil jsem, až mne pusa bolela. V jedenáct večer se smířili a podali si ruce. Byl jsem moc šťastný a povídám si: "No, z tebe bude zdatný farář, když jsi tak dobře začal!" Šel jsem radostně domů a usnul jsem zdravým spánkem. Na druhý den potkám mladou paní z rodiny usmířených a říkám: "Že to bylo včera večer moc krásné!" - "Krásné?" odvětila, "vy nevíte, co se stalo potom?" Ptám se: "Copak?" - a zbledl jsem. Když se rozcházeli, začali se všichni znovu hádat. Nakonec to bylo horší než předtím. Smějete se? Já jsem se nesmál. Najednou jsem poznal, že s prvním pádem člověka je to hrozně vážné a že sebelepší domluvy nejsou nic platné.
Často mi lidé píší: "Milý pane faráři, mám tam a tam příbuzné, a ti se pořád hádají. Nemohl byste za nimi zajít?" Musím je zklamat a odmítnout, protože vím, že sebelepší domlouvání tu není k ničemu. Jen si teď vzpomeňte na ty, co vám jdou na nervy. Mohl bych vám domlouvat celé hodiny - nebylo by to k ničemu. To je právě to hrozné. A je to samozřejmě i směšné, když vidíte, jak to je. Trochu vám to znázorním. Jsem v nějaké rodině. Najednou přichází domů sedmnáctiletý syn: čahoun, modré texasky, vlasy - hotová mánička. Už vidím, jak otec vyskočí: "Podívejte se na něho!" říká, "podívejte se!" Otec je zdatný a korektní úředník. Dovedete si představit, jak v něm všecko vře, když vidí, jaký je z jeho syna šupák. Nebo třeba milá, křesťanská matka, ale trochu zákonická. Její dcera si maluje rty. Matka: "Ta mi jde ale na nervy!" Dcera: "Ta mi jde ale na nervy!" Není to tak všude? Potkal jsem jednoho muže, který opustil svou manželku, a tomu jsem jasně řekl: "Tak abyste věděl, to je hřích!" - "Nechte toho, pane faráři, mně jde na nervy už jenom to, jak moje žena srká polévku!"
Připadá vám to směšné? Mně to připadá strašné! Řeknete: "To jsou maličkosti!" Maličkosti? Jsou to známky toho, že svět prvním hříchem vypadl z Boží ruky a že žijeme v padlém světě - jako lidé bez Boha.
To, že si jdeme na nervy, však může mít i velice zlou podobu. V Essenu znám jedno mladé děvče, úplně ochrnuté. Má strašnou nemoc - sklerózu multiplex. Bydlí v jednom domku. Vedle bydlí jeden hulvát, který se večer vždycky od půl osmé do jedenácti dívá na televizi a pokaždé pustí zvuk naplno. Ta ubohá nemocná dívka za tenkou stěnou to musí večer co večer, hodinu za hodinou, poslouchat také. Lidé ho prosili: "Prosím vás, ztište trochu ten zvuk, ať to není tak slyšet!" A ten chlap pustil televizi ještě hlasitěji. A teď si představte, že tak to běží rok co rok, večer co večer. Takové bestie jsme, takové bestie! Dovedete si představit, jak jde ten člověk té dívce na nervy? A pochopitelně ta dívka jde na nervy jemu. Tichý boj přes stěnu, který dělá život nesnesitelným.
Když jsem byl ještě mladý farář, měl jsem sto padesát konfirmantů. Začal jsem je všechny navštěvovat. Bydleli v činžácích. Když jsem navštívil prvního, byla z toho doma hádka. Navštívil jsem druhého - byla z toho doma hádka. Třetího - byla doma hádka. Při konfirmačním cvičení jsem je poprosil, aby vstali ti, kteří doma hádku neměli. Vstali tři nebo čtyři. "Ale," říkám, "všichni ostatní měli doma hádku?" - "Ano!" Ptám se těch několika, co doma hádku neměli: "Proč u vás byl klid?" Odpověděli mi: "My bydlíme sami!"
Taková je situace. A při tom si máme poradit, máme být radostní, máme všechno zvládnout, když nám pořád někdo brnká na nervy. Když nám něco spadne na nohu, bolí to. Ale když nám jdou druzí v jednom kuse na nervy, je to nesnesitelné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama