10. Když nás doprovází vina a selhávání I.díl

14. února 2006 v 8:27 | Wilhelm Busch |  Kniha: Ježíš - náš úděl
Ve Würtembergu uslyšíte občas větičku: "Teď jde do tuhého!" I k našemu tématu bych chtěl říci: "Teď jde do tuhého!" Jak se vyrovnat se životem, když nás neustále doprovází vina a selhávání? Nejprve vám musím říci, že ten výrok: "...když nás vina a selhávání neustále doprovázejí," je nesmysl. To totiž máte na svědomí vy sami! A přece nás vina a selhávání stále doprovázejí. Proto jsem tak šťastný, že smím mluvit o jedné tak velké a krásné věci, o jednom daru, který učiní člověka přešťastným a přebohatým. Je to něco, co nedostanete koupit nikde na světě. I kdyby byl někdo z vás miliardářem a vysázel by na stůl všechny svoje bankovky, nemohli byste to koupit. Je to věc, která se nedá sehnat ani po známosti. To, co se nedá koupit, seženete dnes většinou po známosti. Tu úžasnou věc, o které chci mluvit, si prostě nemůžete nijak opatřit sami. Neexistuje možnost, jak byste si tuto nádhernou věc opatřili sami. Můžete ji dostat jedině darem. A tato podivuhodná, velká a slavná věc, o které chci mluvit a která se nedá koupit, ani sehnat po známosti, se jmenuje - odpuštění hříchů.
Vím, že mnozí z vás jsou teď zklamaní a říkají si: "Odpuštění hříchů?" A už tu máme otázku:
1. Potřebuji to vlastně?
Jsem přesvědčen, že polovina z vás řekne: "Odpuštění hříchů? Nemám zájem!" Nedávno mi to jeden mladík vysvětloval takto: "Dnes přece žijeme v době, kdy se zájem o zboží vyvolává reklamou. Naši pradědečkové ještě vůbec nevěděli o žvýkačce nebo cigaretách. Ale nás postupně zpracovává nekonečná reklama v televizi, v rádiu, na reklamních tabulích - až si myslíme, že třeba bez cigaret se už nedá žít. Vyvolá se potřeba - a může se prodávat." A pak pokračoval. "A církev to dělá také tak. Vysvětluje lidem, že potřebují odpuštění hříchů - a potom je prodává. Nikdo nic takového nepotřebuje, ale napřed vyvoláte zájem - abyste se mohli zbavit zboží." Je to tak? Když dnes zastavíte někoho na ulici: "Dobrý den, potřebujete odpuštění hříchů", tak vám odpoví: "Blbost! Potřebuju dvacet tisíc, a ne odpuštění hříchů!" Je to tak? Je to pravda, že tu vlastně žádná potřeba není, ale napřed se vyvolá - a pak se na ni s Biblí v ruce odpovídá?
Tak se podívejte: to je strašný, přímo otřesný omyl. Nic nepotřebujeme víc než odpuštění hříchů. Kdo si myslí, že nic takového nepotřebuje, ten nezná svatého a hrozného Boha. O Boží lásce se toho namluvilo tolik, že už vůbec nevíme - tak to říká Bible - že Bůh je hrozný. Ze svého hříšného života jsem se probudil tak, že jsem najednou pochopil, že Boha se musím bát. A kdo říká: "Já odpuštění hříchů nepotřebuji", ten nemá o živém Bohu, který může zatratit tělo i duši v pekle, ani ponětí. (Mat 10:28) Ano, člověk může jít do věčného zatracení. To říká Ježíš, a ten to musí vědět. A když celý svět říká: "Tomu nevěříme", pak celý svět zahyne. Ježíš ví, co je za hrobem. A on nás před zatracením naléhavě varuje! Ale my tu stojíme se svými hříchy a dovolujeme si tvrdit: "My odpuštění hříchů nepotřebujeme. Žádná taková potřeba tu není, tu jenom vyvolává církev." Hloupost. Nic nepotřebujeme víc než odpuštění hříchů.
Tady vám musím vyprávět jednu zkušenost. Jednou jsem měl shromáždění v Curychu, v kongresové hale. Bylo to obrovské shromáždění. Hodně lidí muselo stát podél stěn. Zvlášť jsem si všiml dvou pánů, kteří se náramně bavili. Bylo na nich vidět, že přišli ze zvědavosti. Jeden z nich měl velice hezkého bíbra. Ten mi padl do oka. Když jsem začal přednášet, umínil jsem si mluvit tak, aby poslouchali ti dva. A také že poslouchali, a jak pozorně. Ale potom jsem poprvé řekl "odpuštění hříchů". Jakmile jsem to vyslovil, viděl jsem, že pán s bíbrem se pohrdavě zasmál a pošeptal něco do ucha svému společníkovi. Byla to - jak už jsem řekl - obrovská hala. Oba byli hodně daleko a nemohl jsem slyšet, co říkal, ale poznal jsem to z jeho výrazu. Posmíval se asi takhle: "Odpuštění hříchů! Ty můj světe! Typické farářské kecy!" Přitom si asi myslel: "Já nejsem žádný zločinec. Já přece odpuštění hříchů nepotřebuji." Něco takového tedy říkal. A tu jsem dostal vztek. Vím, že hněv se Bohu nelíbí, ale přesto jsem se dopálil. "Moment!" řekl jsem. "Udělám teď půlminutovou pauzu a prosím vás, abyste si každý odpověděl na otázku: Chcete se navždy zříci odpuštění svých hříchů, protože je nepotřebujete? Odpovězte si: Ano, nebo ne." A pak jsem byl s celým tím množstvím lidí půl minuty potichu. Najednou vidím, jak muž s bíbrem silně bledne a dokonce se přidržuje stěny. Ten se vylekal! Jistě mu došlo: "Teď říkám, že nejsem žádný zločinec. Ale až budu umírat, až půjde doopravdy do tuhého, přece jen bych chtěl mít hříchy odpuštěné. Navždycky bych se odpuštění hříchů zříci nechtěl." - Ani vy! Nebo ano?
V životě jsem milionkrát slyšel větičku: "Já nic špatného nedělám a nikoho se nebojím." Ale považte. Nikdy jsem ji neslyšel od mladých lidí. Mladý člověk dobře ví, že je v jeho životě hodně viny. Takovou lež jsme schopni říci, až když bezohledně pohřbíme své svědomí. A tak když někdo prohlašuje: "Já nic špatného nedělám a nikoho se nebojím", pak mu můžu potvrdit: "Mluví z tebe sklerotik, je to bezohledně otupené svědomí."
Před několika lety vystupoval v Essenu Bil Haley - jeden takový "moderní zpěvák" nebo lépe řečeno takový "divočák". Tisíce mladých lidí jej chtělo vidět a slyšet. Při prvním kousku poslouchali, při druhém se už dali do pohybu a při třetím začali pomalu, ale jistě demolovat celou halu. Škoda činila asi 60 000 marek. Nakonec mi jeden mladý policista o tom řekl: "Seděl jsem vpředu a musel jsem se držet židle, jinak bych se přidal taky." Na druhý den procházím středem města. Vtom vidím, jak tu postávají tři takoví "hoši", kteří vypadají zrovna na to, že u toho včera byli. Jdu k nim a říkám: "Dobrý den, vsadím se, oč chcete, že včera večer jste také byli na Billym Haleyovi." - "Jasně, pane faráři." - "Á", opáčím, "my se známe? To je krásné. Poslyšte, já to nechápu - proč jste vlastně tu halu tak zdemolovali?" Dostávám odpověď: "Ach, faráři Buschi, to je všechno jenom z čirého zoufalství!" - "Co?" ptám se. "Zoufalství - z čeho?" Tu mladík odpoví: "Jo, to my také nevíme!"
Dánský teolog a filozof S. Kirkegaard vypráví ze svého života, že jako dítě často chodil na procházky se svým otcem. Občas se jeho otec zastavil a díval se zamyšleně na syna. Potom řekl: "Milé dítě, ty jdeš jako tichý zoufalec." Když jsem to četl, pomyslel jsem si, že to vlastně platí o každém z nás. A teď se ptám: Znáte také to vnitřní zoufalství? Řeknu vám, odkud se bere. Udělejte si teď výzkumnou cestu do vlastního nitra. Uvedu příklad. Jako farář v Porúří jsem často fáral s horníky. To dostanete montérky, nasadíte si helmu a pak se těžní klecí řítíte dolů - třeba až na osmé patro. Dá se sjet ještě hlouběji? Ano, ale dál se už nefárá, tam úplně dole je žumpa. Sem stéká voda ze šachty a havíři tomu říkají žumpa. Co žiji v Essenu, stalo se jednou, že se utrhlo těžní lano a klec se řítila dál do hloubky - až do žumpy. Příšerné!
A důlní žumpa slouží jako příklad pro lidi. Všichni víte, že v našem životě je více "pater". Člověk může třeba vypadat docela vesele - ale uvnitř to vypadá úplně jinak. Člověk se například může usmívat - a přece být k smrti smutný. Můžeme předstírat, že svůj život hravě zvládáme - ale na samém dně našeho duševního života, v hloubi srdce, vězí hluboké zoufalství. To říkají lékaři, říkají to filozofové, mluví o tom psychologové, mluví o tom psychiatři. Vidíme to ve filmech, čteme o tom v románech. A je hrozné, když to zoufalství a strach tu a tam vystoupí na povrch. Jeden psychiatr mi řekl: "Nemáte tušení, kolik mladých lidí projde mou pracovnou." Ale většina lidí se vůbec neptá, odkud ten strach a zoufalství pochází, a pokoušejí se ho zbavit - třeba alkoholem. Ale rozumnější je podívat se pravdě do očí.
Ano, na samém dně lidských srdcí sedí zoufalství. Zdá se, že to je objev naší doby. Budete se však divit - Bible to konstatovala už před 3 000 lety. Čteme v ní, že srdce člověka je vzpurné a zoufalé. A podívejte se, Bible nám také říká, proč to tak je. Uvádí různé důvody. Například, že se od prvního pádu člověk vzdálil od Boha, že od té doby žijeme mimo svůj vlastní živel - víte, naším živlem je Bůh - že se v podstatě bojíme soudu živého Boha nad takovým životem. Ale nejvážnější příčinou hlubokého zoufalství v našem srdci je vina, naše vina před Bohem. To je velký problém našeho života, se kterým se nedovedeme sami vyrovnat. To sami vidíme. A proto je v našem srdci hluboké zoufalství.
Potřebujeme odpuštění hříchů? Samozřejmě, že je potřebujeme! Ano, nic nepotřebujeme víc než odpuštění hříchů!
Co je vlastně hřích? Hřích je každé oddělení od Boha. Jako hříšníci jsme se už narodili. Abych uvedl příklad: Dítě, narozené za války v Anglii, nemělo určitě nic proti Němcům, ale patřilo do nepřátelského tábora. A tak se i my přirozeně rodíme odděleni od Boha. A pak se od něho vzdalujeme ještě více tím, že stavíme zeď viny. Každým přestoupením Božího přikázání k ní přidáme další kámen. Hřích je tak hrozivou skutečností!
Právě tady vám musím vyprávět, jak jsem pochopil, že hřích je strašná skutečnost, a také, že se žádný hřích nedá napravit. Měl jsem podivuhodného otce, se kterým mne spojoval nádherný vztah. Jednoho dne, právě když jsem ve své podkrovní světničce dělal na své písemné práci, slyším zespodu volání: "Wilhelme!" Tak jdu a ptám se otce, který mně volal: "Co je? Hoří někde?" Otec mi říká: "Musím jít do města, nechceš jít se mnou? Ve dvou se jde líp." - "Ale tati, mám důležitou práci, teď se mi to nehodí." - "Tak půjdu sám," říká otec. - Za čtrnáct dní zemřel. Měli jsme takový zvyk, že tělo mrtvého bylo vystaveno v domě a že my synové jsme se střídali na stráži u otevřené rakve. Je tichá noc. Všechno spí. Sedím u otevřené rakve. Tu jsem si vzpomněl, jak mne otec před čtrnácti dny prosil, abych ho doprovodil do města. Ale já jsem řekl 'ne'. Podíval jsem se na něho a říkám: "Ach, tatínku, popros mne ještě jednou. Když budeš chtít, půjdu s tebou i sto kilometrů." Jeho ústa však zůstala němá. A tehdy jsem pochopil: Tato malá nelaskavost je hrozná skutečnost, která se už na věky věků nedá odčinit.
Co myslíte, kolik je v našem životě viny, v kolika věcech jsme selhali? Jak se vyrovnat s životem, když nás pořád doprovází vina a selhání? Bez odpuštění hříchů se v podstatě nemůžeme se svým životem vyrovnat.
A při umírání? Jak je to při umírání? Chcete jít na věčnost s celou svou vinou? Často si představuji, jak to vypadá: pomalu se blíží konec. Možná ještě držím ruku nejbližšího. Ale potom přijde okamžik, kdy musím pustit i tu. A loďka mého života vplouvá do velkého mlčení - před Boha, před jeho tvář. Věřte mi, jednou před ním budete stát. Před živým a svatým Bohem - s každou svou vinou a vším tím, v čem jste selhali a co jste zameškali. To bude hrůza, až zjistíte: "Všecku svou vinu a všecka svá selhání nesu s sebou!" Potřebujeme odpuštění hříchů? Nic nepotřebujeme tak naléhavě jako odpuštění hříchů, víc než denní chléb!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama